7°C
Málokterý český princ měl takové předpoklady k tomu, aby se stal úspěšným a uznávaným vladařem. Václav IV. však předpoklady do něj vkládané nepotvrdil tak, jak se čekalo. Narodil se Karlu IV. a jeho třetí manželce Anně Svídnické v Norimberku v roce 1361.
„Pětačtyřicetiletý císař neznal mezí, jak by vyjádřil přemíru svého štěstí,“ líčí historik Jiří Spěváček v knize Karel IV. „Máme syna, dědice, nástupce trůnu, jásejte, věrní milí!“ oznamoval Karel radostnou novinu panovníkům spřátelených zemí. Václav IV. byl Karlovým druhorozeným synem. Na rozdíl od svého jmenovce, který se narodil v roce 1350 a zemřel hned záhy, přežil. Karel jej zahrnul veškerou přízní.
»Pokaděná« korunovace
Není se čemu divit. Karlovi se po dlouhých letech narodil vytoužený mužský dědic. I proto jej odmala zahrnoval veškerou péčí, dbal na vzdělání, ale rovněž i na to, aby Václava coby jeho dědice uznal okolní svět. Právě proto jej nechal dát ve dvou letech korunovat na českého krále. Svatovítská katedrála tehdy zažila něco neopakovatelného.
Už jen představa malého dvouletého dítěte, které je před zraky nejvyšší tuzemské šlechty ověnčeno korunou českých králů, vyvolává jisté rozpaky. „Ví se pouze, že proti korunovaci rozhodně protestoval (…) pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, který celý obřad považoval za znevážení korunovačního aktu a jeho symboliky,“ píše Spěváček v biografii věnované Václavu IV.
Korunovace přesto proběhla 15. června 1363 čili přesně před 655 lety. A očití svědci se podle dobových svědectví měli nad čím podivovat. „Chlapeček se rozplakal, a plakal tak velmi, až zesral celý oltář,“ líčí událost kronikář Beneš Krabice z Veitmile. Skutečným vladařem se stal až o 15 let později, kdy Karel IV. zemřel a on musel rázem převzít otěže nejen Čech, ale celé říše.
Král, který nepanoval z Hradu
Václav byl nesmírně vzdělaným panovníkem, ale velmi záhy si podle historika vsugeroval, že „umění vládnout je snadné, že je to vlastně jen jakási společenská hra“. Daleko více než vladařským povinnostem se proto věnoval honům v lesích nebo pití vína a svému pohodlí. I proto abnormálně často stěhoval své sídlo.
„Poklidné měšťanské prostředí, které shlíželo ke králi se zbožnou úctou, bylo pro Václava IV. rozhodně příjemnější než prostředí mocné, domýšlivé obce šlechticů,“ domnívá se Spěváček. I proto hledal Václav více klidu v lesích a přírodě. Na jeho popud také vznikl hrad Točník, stavebně se upravil Žebrák nebo se postavil Nový hrádek u Kunratic, který je dnes už jen malebnou zříceninou v Kunratickém lese.
Poslední léta vladaře
Václav IV. dožíval coby zklamaný a naštvaný král, kterého dokonce „potupně“ sesadili z říšského trůnu. Zatímco v Čechách a v Praze obzvláště se těšil pověsti „lidového krále“, který z Hradu sestoupil mezi obyčejný lid, historici vůči jeho vládě bývají neúprosní. Líný, apatický, požitkářský, opilecký – těmto nelichotivým přídomkům se Václav mnohde těší. Je ale nutno říci, že přes všechny výhody, které od narození měl, se narodil do nesnadné doby. Jeho příbuzní byli lační po moci, v Evropě se rodila nová generace silných panovníků a do toho všeho klíčily náboženské rozbroje, které vyrostly v husitské nepokoje. Právě ty se Václavovi staly osudnými.
