8°C
Na operační sál se do té doby Jiří Pasz nikdy coby fotograf nedostal. První operace, kterou zažil, byla hned operace srdce tříleté holčičky, která by bez pomoci zemřela. „Na sále mi říkali, ať zhluboka dýchám, kdyby něco, hlavně rychle běž ven, nesmíš tu zvracet, naprosto zásadní je neomdlít a nespadnout chirurgovi do rány – na tlukoucí srdce,“ popisoval fotograf prvotní strach, který po pár operacích vymizel.
Operace kladivem i dlátem
„Myslím, že to je atmosférou na sále, soustředěním, profesionalitou, technologiemi. Hlavně nevidíte a neslyšíte nikoho trpět. Je to zvláštní ambient. Necítíte napětí, stres. Lékaři a personál jsou milí a často se vtipkuje,“ popisoval, jak to chodí na sále.
Během toho už mu ani nepřišlo divné, že se kolena operují dlátem a kladivem a že to dělají tři chlapi vší silou. „Nepřišlo mi divné cítit spálené maso při operacích jizev, ani to, že zblízka vidíte dvě jehly uprostřed oka. Víte, že to pomůže a lékaři jsou spolehliví. Dokážou zázraky,“ obdivoval práci českých lékařů programu MEDEVAC a Programu Ministerstva vnitra na asistenci uprchlíkům.
Nejsme jiní, jen žijeme v jiných podmínkách
Ty dva roky ale Jiřímu Paszovi nedaly jen silný žaludek. Uvědomil si, že ačkoli máme každý jiné životní podmínky, kdy nekteří žijí v místě katastrof a teroru, všechny nás spojuje stejná věc, a tou je touha postarat se o sebe a svou rodinu. Během těch dvou let slyšet a viděl mnoho.
Výstava Létající lékaři Eva Fornálová
Hrůzné příběhy
„Jedna maminka mi vyprávěla, jak jejímu synovi uřezali teroristé z Daeš hlavu v Iráku. Viděla to pak na internetu,“ popisoval jeden z hrůzných příběhů, které s ním sdíleli místní. Na Ukrajině jej zase vzal za srdce příběh šestileté holčičky na základní škole přímo na ukrajinské frontě. „Celá vymóděná, prožívá své úplně první dny ve škole, na kterou střílejí snajpři.“ V Sýrii jej zase oslovil příběh Fatimy s popáleninami obličeje, která přežila 24 hodin pod troskami rodinného domu, a pak osmiletý Hamza, který už podstoupil osm operací, aby mohl jednoho dne chodit.
Půl roku bez platu
Ale v hlavě mu po těch letech nezní jen jména těch, které lékaři zachraňovali, ale taky těch. co pomáhají. „Vzpomínám na neustále usměvavého kurdského chirurga Ahmede, který strávil měsíc v Česku tréninkem operací, snažil se tu naučit co nejvíce česky, aby byl dobrým hostem v naší zemi. Viděl jsem ho pak při práci během ofenzivy na Mosul, kdy mnoho lékařů pracovalo, aniž by dostali půl roku plat.“
Vše, co během těch dvou let Jiří Pasz při pomoci českých lékařů v Jordánsku, Iráku, Libanonu i na Ukrajině zažil, můžete nyní vidět na výstavě v Národní technické knihovně až do 19. února.
