Fotograf Jaroslav Kučera: Jak jsem fotil sex po převratu
Patří k legendám české fotografie. „Celý život komerčně fotím především architekturu, ale koníčkem je černobílá sociální fotografie, lidský úděl. Nakonec mě však proslavily reportážní fotky. To jsou ty paradoxy,“ říká Jaroslav Kučera (78).
Jak se fotil sex po převratu?
„Vy to víte, ale pro čtenáře to raději hned zpřesním. Nefotil jsem žádné porno do erotických časopisů, které se tiskly ve statistových nákladech. Celoživotně fotím především historickou architekturu, ale spolupracoval jsem tehdy například s Refl exem nebo Mladým světem a zachycoval dobu, která byla hodně svobodná a divoká. Divoké změny, divoká privatizace i divoký sex. Rozmohla se prostituce, další zajímavou kapitolou pak byla třeba obsluha nahoře bez.“
Fotografií žen, které roznášejí pivo a přitom všichni koukají na jejich obnažená prsa, máte poměrně dost.
„A chcete slyšet, jak jsem se k tomuhle tématu dostal?“
No jasně.
„V roce 1998 Daniela Mrázková, šéfka soutěže Czech Press Photo, pořádala pro porotce a několik fotografů společné setkání, které se konalo v pražské restauraci U Pivrnce. Funguje pořád, ale zatímco dnes je vymalována korektními obrázky Petra Urbana, tehdy tam byly až přisprostlý kreslený vtipy. Scházím po schodech dolů a na posledním mne zastaví slečna nahoře bez a ptá se: Co si přejete? Vůbec jsem nevěděl, co se děje, jestli to třeba není vtípek kolegů, co mne už od stolu pozorovali. Napadla mne v tu chvíli jediná »vtipná« odpověď: Sáhnout si.“
Dostal jste facku, nebo vám to dovolila?
„Naštěstí ani jedno. Jen mi hned vysvětlila: Zajímá mne, co byste si přál k pití. A já na ni: To vás poslali pánové od támhletoho stolu, co? A pohled jsem stočil na své přátele. Ona ale ukázala úplně jinam, kde seděli dva cizí muži. A tak jsem se seznámil s bratry Romanem a Radkem Prišťovými, kteří byli možná úplně první, kteří s nápadem obsluhy nahoře bez v Česku přišli. Spřátelili jsme se a občas jsem s nimi jezdil skoro tři roky.“
Udělal jste první fotky s polonahou obsluhou hned ten první večer?
„Ne. Nikdy jsem nebyl typ fotografa, co by někam přišel a začal z ničeho nic cvakat. To asi pramení z toho, že černobílá sociální fotografi e pro mne byla koníčkem. Potřeboval jsem se vždy s tím prostředím a lidmi seznámit. Když jsem pak fotil v restauracích a hospodách, kde pití roznášely poloobnažené dívky, vždy jsem měl souhlas jejich, agentury Romart, majitele podniku a také přítomných lidí.“
Kolik jich nechtělo být na fotkách?
Za celou dobu opravdu jen jeden člověk. Hospodský mi tehdy říkal: Tak já ho vyhodím. Ale to jsem rozhodně nechtěl. On tam byl host, já jen takový přídavek. Tak jsem si dal pivo a šel domů.“
Kolik jste obvykle během večera pořídil fotek?
„Byl jsem z minulosti zvyklý šetřit materiál – nejdřív se dívat, hledat kompozici, světlo, a pokud možno fotit až v pověstný »rozhodující okamžik«. Takže jsem pořídil opravdu málo snímků, maximálně tak tři fi lmy (36 snímků byl film). Drobná odbočka: V roce 2000 se v Praze konalo Zasedání Mezinárodního měnového fondu a proti tomu protestovaly davy anarchistů. Akreditovaných fotografů se sešly mraky. Nakonec jsem se zamíchal mezi anarchisty při bitvě s policií, fotil a pak dostal Hlavní cenu Czech Press Photo. Když se mě jeden profík ptal, kolik jsem tam nafotil fi lmů, musel jsem zalhat. Asi by nevěřil, že za celý den běhání to byly čtyři filmy. Mimochodem, dvacet let fotím na digitál a v podstatě fotím a přemýšlím podobně. Kdyžtak mažu.“
Dokážete vyprávět příběh skoro ke každé fotce, to máte tak dobrou paměť?
„Zatímco se jmény mám trochu potíž, příběhy si pamatuji, někdy si téměř doslova vybavuji, co mi kdo kde vyprávěl. To právě pramení z toho, že než jsem začal se samotným focením, chtěl jsem s těmi lidmi navázat kontakt, poznat je, strávit s nimi nějaký čas. Kolikrát se mi stalo, že jsem jel s redaktorem na reportáž, on měl po dvou hodinách hotovo, ale já ne. Nechtěl jsem ho zdržovat, tak jsme se domluvili, že se tam druhý den vrátím sám a v klidu udělám, co je potřeba. Takhle jsem na začátku devadesátek strávil hodně času v česko-německém pohraničí, kde se rozmohla prostituce. Kvůli tomu jsem se jednou dostal do velmi choulostivé situace.“
Jaké?
„Se dvěma prostitutkami jsem fotil za městem, na takovém odlehlém místě, kam holky jezdily se svými klienty, po zemi se válely použité prezervativy a celkově to působilo hodně smutně. A najednou mi ta jedna říká: Jardo, seš fakt dobrej chlap, já ti dám zadarmo.“
Nabídka, která se těžko odmítá.
Právě. V té chvili mi běželo hlavou: Odmítnout je blbý, mohla by se urazit, a to jsem fakt nechtěl. Tak říkám: Promiň, nemůžu. A ona: Jsi nemocnej? A já: Ne, jsem své ženě věrnej. A ona: Tak to seš frajer, uznala. Takhle jsem z toho vybruslil. V takových chvílích při mně asi vždycky stál nějaký strážný anděl. Jako třeba tenkrát na hlavním nádraží.“
Taky nějaká nabídka?
„Tohle bylo vypjatější. V pětadevadesátém, kdy jsem fotil bezdomovce, jsem si s foťákem sedl na lavičku před nádražím, v parčíku, kterému se celkem příléhavě začalo říkat Sherwood. Najednou si ke mně přisedl první Rus, pak druhý, třetí. Takže už se mi v hlavě odehrál příběh, jak řeknou Davaj, o všechno mne oberou a budu rád, když to přežiju. Tak jsem na ně spustil rusky, že čekám na Sergeje. Oni: Jakého Sergeje? A já: Toho Ukrajince, určitého ho musíte znát. A najednou se zvedli a beze slova odešli. Dodnes nevím, jestli toho mého Sergeje znali, nebo měli obavu z nějakého jmenovce.“
A ten »váš« Sergej byl fakt skutečný?
„Ano, i s ním jsem se poznal při focení jeho potetované ruky. Byla to korba se zlatými zuby, gauner, co se nechával najímat jako žoldák, byl tenkrát i v Jugoslávii. Domlouval jsem se s ním na rozhovoru a další reportáži, ale najednou se odmlčel. Policajti ho zavřeli za elpéčko, tedy loupežné přepadení.“
Na co jste si dával při focení pozor, když tedy pomineme kompozici a podobně?
„Abych fotkou neublížil. Lidi, které jsem fotil, ke mně byli hodní, otevřeli se mi, měl jsem jejich důvěru. A dával jsem si velký pozor, abych kvůli svému egu, touze po nějaké možná atraktivní fotografi i, nešel za hranu, nepodělal to. Někdy ale samozřejmě fotím jako většina fotografů a neptám se, pokud vidím dobrou fotku.
Za reportážní fotografi e jste získal mnoho ocenění, fotit umělce vás nelákalo?
Svět showbyznysu mne nikdy nelákal. Fotit celebrity by mě nebavilo a myslím, že bych to ani neuměl. A stejně tak by mne netěšilo fotit politiky. I když jsem třeba v roce 2003 fotil Václava Klause, tehdy čerstvě zvoleného prezidenta, na jeho cestě do Polska, když tam byl za Lechem Wałęsou, fotil jsem ho i v jižních Čechách, když začal objíždět republiku. V jednu chvíli byla ve hře i nabídka od Petra Hájka, (se kterým jsme se znali z Refl exu), že bych mohl pokračovat.“
Proč jste to odmítl?
„Na rovinu? V sekretariátu mně dámy řekly, jaký honorář mi můžou dát, což asi bylo tolik, co tam měla uklízečka. Za to ale nemohly. Takto byli placeni fotografové za Havla. Samozřejmě mě lákalo fotit prezidenta, ale za jiných podmínek, a taky mi došlo, že bych ztratil svobodu, kterou jsem měl celý život, a musel být k dispozici ve dne v noci.“
Celý život fotíte, jakou má fotografie budoucnost?
„Žádnou. Fotografi e je mrtvá, jak mi už před dvěma roky řekl emisar Tom S. z Reurters. Rozmach umělé inteligence způsobil, že například na základě deseti mých fotografi í dokáže vytvořit dalších deset variant a nikdo nemá šanci poznat, co je originál. Nejsme schopni ani rozlišit, kdy vidíme, nebo slyšíme pravdu a kdy lež.“
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.