Stejně jako si nelze představit Hradčany bez chrámu sv. Víta, Vršovice bez kubistického kostelu sv. Václava či Žižkov bez televizního vysílače, také i Vinohrady by nebyly tím, čím jsou, bez kostela Nejsvětějšího Srdce Páně. Ve své době šlo o jednu z nejodvážnějších realizací, které se v Praze uskutečnily.
„Má jít o první sakrální stavbu samostatného Československa, představující novou architekturu v duchu moderní české státnosti,“ uvádí Dana Schlaichertová v publikaci Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, kterou vydala radnice Prahy 3. Ironií osudu je autorem stavby „v duchu moderní české státnosti“ nikoliv český architekt, nýbrž slovinský. Jože Plečnik, který byl přímo osloven, aby kostel navrhl, se ale k záměru od počátku stavil spíše skepticky.
První námluvy
O zbudování nového vinohradského kostelu se začalo hovořit na přelomu 19. a 20. století. „Už 2. prosince 1908 městští radní pro tento účel darovali pozemek na náměstí Krále Jiřího (dnešní náměstí Jiřího z Poděbrad – pozn. red.),“ líčí historička Helena Čižinská v knize Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech.
Podle Schlaichertové se Spolek pro zbudování II. katolického chrámu Páně obrátil na Plečnika nedlouho po vzniku republiky. Plečnik už si v té době vydobyl v Praze značné renomé. Výstavba kostela měla být do té doby jeho největší zakázkou. Avšak Spolku vzkázal doslova: „Nezazlívejte mi. Nejsem odmitavý, chci býti jen svědomitym. Netroufám si do toho sahati ani řeči – ani skutkem (…). Vynasnažil jsem se vniknouti do duše lidu pražského v směru náboženském – ale nedopracoval jsem se dosud do nějaké pevniny,“ cituje jeho slova Schlaichertová.
Bezpředmětná soutěž
Po této Plečnikově omluvě tak byla vypsána architektonická soutěž. V ní se sešlo 31 návrhů. „Mezi nimi vynikaly práce Plečnikových studentů z Uměleckoprůmyslové školy,“ uvádí Schlaichertová. Což opět přivábilo myšlenky nejen představitelů Spolku pro zbudování chrámu, ale také i Spolku Českých Architektů přímo k Plečnikovi.
„I přes neochotu jakkoli se podílet na činnosti Spolku či při výstavbě kostela Plečnik zpovzdálí sleduje vývoj situace,“ uvádí Schlaichertová. Nakonec svolí. Čímž se anonymní architektonická soutěž stala v zásadě bezpředmětnou, ačkoliv z ní vzešly oceněné návrhy. „Vítězná cena patřila Jindřichu Mergancovi, druhou cenu získal Alois Mezera,“ uvádí Helana Čižinská. Oceněn byl též Otto Rothmayer, dlouholetý Plečnikův spolupracovník, který se nakonec na podobě kostela přece jen z této pozice podílel - zvláště na interiérech.
Mezi Hradem a Vinohrady
Na tom, že se Plečnik nakonec dal přemluvit, měl velikou zásluhu kaplan Alexander Titl. S architektem jej pojilo celoživotní přátelství. Ani to neznamenalo, že by „zakázka“ šla jako po másle. Titl Plečnikovi návrhy připomínkoval, a tomu tak nezbývalo nic jiného, než je přepracovat.
Vůbec první návrh podoby kostela Nejsvětějšího Srdce Páně zpracoval Plečnik v roce 1921. Tou dobou už byl plně zaměstnán architektonickými úpravami Hradu, jelikož Hradním architektem jej Masaryk jmenoval v roce 1920. Čas na výstavbu kostela nového si však přece jen našel. Jenže prvotní návrh se povšechně nesetkal s oblibou. Plečnik chtěl nový kostel připojit „ke gymnaziální kapli sv. Aloise,“ píše Dana Schlaichertová.
Šlo o kapli, která stávala na kraji náměstí – kostel by tím pádem nebyl dominantou náměstí, ale „utopil“ by se v okolní zástavbě. „Objekt charakterizuje centrální kruhová dispozice, obklopená po stranách nájemními domy a přístupná z obou stran bloku.“ Podobné kostely v Praze jsou k vidění – třeba Husův sbor v Holešovicích či Husův sbor v Dejvicích tvoří součást bloku obytných domů. Jenomže zadavatelé zakázky si přáli „něco víc“. Kostel v podobě dominanty. A tak Plečnik znovu zasedl nad návrhem, který zcela předělal.
Solitér uprostřed náměstí
Po prvotních připomínkách Plečnik přišel s návrhem novým. Mělo se jednat o monumentální chrám vycházející z tradičních antických staveb. K němu navrhuje přistavět na náměstí ještě několik obytných budov, školu a také faru.
Co se samotného kostela týče, „nechá se inspirovat stylem, který se pohybuje mezi egyptskými a řeckými vlivy,“ píše Schlaichertová. Svůj finální nápad představí v roce 1923 a – „návrh je přijat, nicméně s poukazem na velkou finanční náročnost celého projektu.“ Jenže architekt narazí v další překážce – Státní regulační komisi se nelíbilo, že by Plečnik zastavěl většinu náměstí. Takže zpátky k rýsovacímu prknu. Zadání znělo tentokrát trošku se uskromnit.
„Návrh levnější varianty kostela ztrácí ve své dispozici řecký ráz,“ píše Schlaichertová. Plečnik přichází se stavbou, v níž se snoubily starokřesťanské motivy s českým obloučkovým kubismem. „Mohutná zvonice je nově připojena k boku kostela.“ Sám Plečnik ale nebyl s tímto návrhem příliš spokojený. V roce 1925 dokonce vznese vážně míněnou prosbu, zda by se přece jen nenašel někdo „povolanější“.
„Já mám děsni strach, že nedovedu vyhověti, udělati věc ku spokojenosti. To zas nebude kostel!“ napsal kaplanu Titlovi. „Nikdež si člověk nepřeje tolik míti pocit dokonale jistoti než v kostele – Jsme v novy – úplně novy doby – ale kostel teto doby bohužel ještě vynalezen není. Chtěl bych… udělal kostel, v kterém by každá dušička nalezla svůj pokojíček. Kostel který budiž kostel, jenom kostel, věru kostel a nic vic – a nic min…“
Zakázce ovšem zůstal věrný nadále. A opět ji přepracovával, dokud i on sám nebyl spokojen. „Zda se, že sam Pan Bůh chtěl,“ napsal Titlovi v roce 1927. O rok později představil Plečnik svůj finální návrh. Plány, které byly schváleny, a podle kterých se konečně začalo s kýženou výstavbou. Jenomže co čert nechtěl, záhy po zahájení výstavby v roce 1928 se přišlo na to, že projekt bude i tak finančně nákladný. A tak přišly další nucené změny.
Ideální podoba
Problémem se ukázalo být nevhodné podloží. Architekt proto stavbu zpevnil železobetonovou základovou stavbou, což se promítlo do konečné ceny a tak musely nastat dílčí úpravy a škrty. „Snižuje část sochařské výzdoby na fasádě i v interiéru a počítá s použitím levnějších materiálů. Portály jsou tak namísto z kamene zděné a omítnuté,“ píše Schlaichertová. Hodiny ve věži, které měly vyvolávat dojem pompéznosti nejen svými rozměry, ale i výzdobou, nechá Plečnik realizovat „v té nejjednodušší – pouze prosklené variantě.“ Není bez zajímavosti, že kvůli nákladům se slovinský architekt dokonce vzdal honoráře.
Nakonec byl tedy Plečníkův návrh přijat na poněkolikáté. Svým originálním vzezřením si ale uzmul srdce nejen „Páně“, ale také Pražanů a turistů. Na první pohled je znát, že je o výjimečnou stavbu, která se oproti jiným pražským svatostánkům naprosto vymyká.
„Monumentalizuje ji vztyčením široké zvonice s velikým kruhovým oknem, které tvoří ciferník hodin,“ píše Schlaichertová. „Zvonici vsazuje přímo do těla chrámu, do prostoru mezi loď a mírně nižší, výrazně kratší část, která ukrývá sakristii. Věž doplňují po bocích v úrovni střechy kostela dvě pyramidy zakončené křížem; její výška – 42 metrů – je rovna délce chrámové lodi.“ Pomyslným unikátem je i to, že věž kostela nikterak výrazně nepřečnívá okolní zástavbu, byť je i z daleka dobře rozpoznatelná.
Fasáda, kterou Plečnik zamýšlel symbolizovat jako Tělo Boží, „je z větší části tvořena světlými kvádříky z umělé žuly, které jsou pravidelně osázeny na tmavém povrchu obkladu, ve svém závěru mírně vyklenutém,“ popisuje dále znalkyně architektury. Symbolizovat má hermelínový královský plášť s „královskou bílou čelenkou a vladařským jablkem.“ Zvonici totiž „dominuje třímetrové měděné jablko se zlatým nápisem IHS (zkratka Ježíšova jména), s letopočtem MCMXXXI (tj. 1931) a křížem vysokým čtyři metry.“
Víte, že…
… ačkoliv dnes jsou Plečnikovy realizace obecně považovány za jedny z nejzdařilejších v éře první republiky, schytával za svou práci i negativní ohodnocení? Obzvláště co se úprav Pražského hradu týče. „Byl zraňován kritikou,“ píše Schlaichertová. „Osobně navštěvuje Hrad naposledy v roce 1934. Roku 1936 pak na pozici hradního architekta oficiálně nastupuje Pavel Janák.“ Jože Plečnik zemřel v rodné Lublani v požehnaném věku 84 let v roce 1957.
