Na předělu 19. a 20. století žilo v Radotíně téměř 1 300 obyvatel. Ještě tou dobou nebyl součástí Prahy, nýbrž převážně zemědělskou vískou. Tak jako se jí ruch velkoměsta dlouhá staletí vyhýbal, velké okamžiky světových dějin nikoliv. Když propukla první světová válka, museli do uniforem i radotínští muži. Těm, kteří se ke svým matkám, otcům, manželkám nebo dětem nevrátili, vztyčili na návsi pomník, který ne náhodou na první zdání připomíná náhrobek.
Výstřely v Sarajevu
Asi nikoho v tu chvíli nenapadlo, co přesně znamenaly osudové výstřely, které se 28. června 1914 rozezněly Sarajevem. Atentátník Gavrilo Princip dvěma ranami ze své poloautomatické pistole zastřelil jednak následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este, tak i jeho manželku Žofii Chotkovou.
O měsíc později už ozbrojené oddíly mašírovaly na Bělehrad. Celkem se do vojenských mundúrů muselo z celého Rakousko-Uherska po čas první světové války obléknout zhruba devět milionů mužů, přičemž přibližně půl druhého milionu jich bylo z Čech. „Při první mobilizační výzvě 26. července 1914 bylo k vojenské službě povoláno 36 mladých mužů z Radotína,“ píší Dagmar Broncová-Klicperová s Tomášem Hromádkem v Knize o Radotínu.
Ženy a invalidé do práce!
Šlo o první odvodovou vlnu. Další následovaly, když se věk branců postupně zvyšoval. „V důsledku toho se ochromil společenský život,“ píší. Oč větší těžkosti zažívali (nejen) radotínští vojáci na frontách, o to hůře se žilo i v jejich rodné vsi.
„Úřady začaly mimořádnými nařízeními zajišťovat náhrady za pracovní síly, a to hlavně prodloužením pracovní doby či přijetím mladých žen a dívek do výroby,“ stojí v Knize o Radotínu. „Všude se pracovalo v prodloužené pracovní době a nedostatečný pracovní výkon nebo pozdní docházka či projevy nespokojenosti se trestaly jako vojenské prohřešky,“ podotýkají autoři s tím, že obzvláště na pozoru se musely mít nejen ženy, ale také i invalidé či zajatci!
Život v nedostatku
Zároveň bylo nabíledni, že kvůli válce se budou muset uskrovnit i hospodářská zvířata. Tím spíše, že se začaly zabavovat potraviny, aby mohly být odesílány na frontu. „Úřady vybízely ke sbírání náhražek pícnin, čili listí stromů a různých semen, a jejich uschovávání.“
Hladovým lidem byly vydávány speciální potravinové lístky, které jim umožnily pořídit si alespoň to nejnutnější k obživě. Třeba těžce pracující lidé měli dovoleno nakoupit si nanejvýše 500 až 800 gramů brambor na celý týden! Nedostatečné bylo rovněž uhlí, ale i jiné potraviny. Známý je třeba fakt, že lidé v nouzi pekli chléb z takových pilin. Válečnému bědování nebyly pochopitelně ušetřené ani děti.
Pro všechny práceschopné radotínské obyvatele byly důležité zdroje obživy. Pracovat se muselo, a pracovat se muselo tvrdě. Třeba jedna radotínská firma, která původně vyráběla tělocvičné nářadí, musela sortiment výroby zcela „překopat“, aby mohla vyrábět granáty. Oč méně jídla bylo, tím více sil ubývalo. „Na počátku února 1918 pro nedostatek uhlí zastavila chod cementárna,“ líčí Dagmar Broncová-Klicperová s Tomášem Hromádkem. Válečná situace navíc způsobila další odvody, kdy na frontu museli jak padesátiletí upracovaní matadoři, tak i čerstvě plnoletí chlapci, kteří měli život teprve před sebou.
Toužebně očekávaný konec
Utrum veškerému bědování vystavil až 28. říjen 1918, kdy byl proklamován vznik samostatné Československé republiky. Respektive 11. listopad téhož roku, kdy bylo u francouzského Compiégne podepsáno mezi znesvářenými stranami příměří.
Ačkoliv řada vojáků byla tou dobou stále rozeseta po všech světových stranách na válečných frontách, pro Čechy i Slováky končila nejen válka, ale i dlouhá staletí v područí Habsburského soustátí.
Lidé v Radotínu slavili vznik republiky stejně jako kdekoliv jinde po novém státě. Hrdost ze samostatnosti umožnila radnici rozhodnutí o výsadbě tří lip, tedy českých národních stromů, a to konkrétně před budovou školy. „Lípy svobody s červenobílými fábory byly zasazeny a před školou stále stojí,“ líčí autoři publikace.
Válka skončila, jsme svobodní. Byl vznik Československa náhoda nebo nedorozumnění? Videohub
Sotva plnoletí...
Radostné chvíle ze svobody a z nabytí nezávislosti se však zákonitě mísily s rozpačitými okamžiky smutku a zmaru. Přibližně 160 tisíc Čechů, přičemž statistické údaje se zdroj od zdroje různí ne v tisících, ale desetitisících, se z válečných kolbišť nikdy nevrátilo domů. Vědomi si toho byli také v Radotíně, kde i po skončení války postrádali celkem 52 mužů.
„Nejstarší byl Antonín Skřivánek, narozený v roce 1866, nejmladšími byli dva devatenáctiletí – Josef Mašek a Quido Volšan,“ uvádí Tomáš Hromádka s Dagmar Broncovou-Klicperovou. „Tři z nich byli legionáři.“ Jejich památku do dnešních dnů připomíná pomník, postavený roku 1921 na náměstí Osvoboditelů, k němuž na podestě před monolitem přibyl po roce 1945 také pomník obětem z 2. světové války, jejichž jména se skví na desce ze sliveneckého mramoru.
Na kamenném pomníku, který v hrubé podobě neopracovaného vztyčeného monolitu připomíná náhrobek, je vypsáno všech 52 jmen obětí, kteří svůj hrob nalezli kdesi v dáli od rodného domova.
Těla mnohých byla pohřbena za hranicemi, jiná těla nebyla nalezena nikdy nebo nebyla možná jejich identifikace. Známý je kupříkladu případ pražského rodáka Josefa Šípka. „V srpnu vstoupil do České družiny a v březnu 1915 byl desátníkem u 2. roty České družiny, kde velel často rozvědkám,“ uvádí autoři Průvodce po bojišti 28. pěšího pluku u Stebníku Radim Kapavík a Jiří Vrba.
Jednoho dne byla „skupina (…) odhalena a dostala se pod palbu rakouské hlídky. Rozvědčíci se rozptýlili a nakonec se sešli v ruských liniích – s výjimkou Šípka.“ Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Podobný osud se týkal tisíce dalších. Kdo ví, zda mezi nimi nejsou právě i někteří z radotínských rodáků.
