Pražský Smíchov a s ním i nedaleký Zlíchov zažívá v posledních letech velkou proměnu. Od Knížecí směrem na Smíchovské nádraží se staví ve velkém, místo lihovaru vzniká nové bydlení a jen o kousek dál bude stát Dvorecký most spojující Smíchov a Podolí. Smíchov byl vždy průmyslovou čtvrtí, samotné stavby jako zmiňovaný lihovar, nedaleký pivovar nebo dávno zbořené dílny ČKD u Anděla mluví za vše. A právě v době, kdy průmysl na Smíchově jen kvetl, zde vznikla i velmi slavná sklárna.
Sklárnu v místech, kde je dnes hudební klub MeetFactory, založil v roce 1878 rakouský a český podnikatel ve sklářském průmyslu a politik židovského původu Josef Inwald. Nebyla to zdaleka jeho první sklárna. Vůbec první závod otevřel v roce 1862 v Německém Brodě, roku 1874 pak druhou sklárnu v Německém Šicendorfu. O čtyři roky otevřel na Zlíchově tu vůbec největší v celé monarchii, zaměstnávala na 500 sklářů.
„Ve dvou pecích se 24 pánvemi se vyrábělo jemně broušené křišťálové sklo, sklo lité, lisované, kryty na osvětlovací tělesa nebo luxusní duté sklo. Byla zde dílna na leptání skla, malírny, brusírny a rytecké dílny. Sklárna měla vlastní železniční vlečku,“ stojí v knize Pražský industriál: technické stavby a průmyslová architektura Prahy od autorů Lukáše Berana a Vladislavy Valchářové.
Právě tento podnik, založený v sedmdesátých letech 19. století významně přispěl k věhlasu českého skla. Vznikaly zde nejrůznější výrobky – dekorativní a upomínkové sklo, běžné sklenice včetně půllitrů, nádoby na potraviny, lampy veřejného osvětlení, interiérová svítidla, technické sklo,“ vyjmenovává historička Jitka Lněničková
V roce 1914, tedy v době, kdy továrnu už vedli Josefovi synové Oskar a Rudolf, si firma nechala zaregistrovat značku nerozbitného picího skla Durit. „Patřily k nim například lisované pivní sklenice, žebrovaná sklenice na kruhové patce k pití absintu, a lisovaná žebrovaná „kultovní“ sklenička z čirého hutního skla,“ vysvětluje Lněničková.
Právě zmiňovaná duritka se stala jedním ze symbolů všeobecně známých a milovaných Pelíšků. Když otec rodiny Miroslav Donutil věnuje své manželce Simoně Stašové šest nerozbitných duritek, jeho matka – Stela Zázvorková – pronese legendární větu: „A skláři nebudou mít co žrát!“ Všeobecnou pohodu pak naruší mladý Šebek, Donutilův syn, kterému se sklenička podaří rozbít.
Tak jako jiné podniky, i sklárnu Inwald zasáhla ekonomická krize v roce 1935. Výroba byla přesunuta do závodu v Teplicích a továrnu koupila akciová společnost Sklárny a rafinerie. Avšak už v roce 1945 připadl areál v rámci poválečných konfiskací ministerstvu zemědělství a posléze Jednotnému svazu českých zemědělců. Duritky se ale vyrábět nepřestávaly. I když z méně kvalitního skla, jejich výroba běžela až do roku 1996. Proto není nemožné, že legendární sklenička je schovaná i u vás ve skříňce s nádobím.
