Jan Hendrych je český sochař, malíř a restaurátor. Za dob minulého režimu kvůli své nepoddajnosti neměl možnost vystavovat. Tvořit mohl až po jeho pádu. Právě v tomto časovém rozmezí se živil jako restaurátor, což mu dalo do dalšího života a tvorby spoustu inspirace. Jeho osobitý styl se zaměřuje především na tvorbu neortodoxních bust a soch především ženských tvarů.
Díky průsvitnému stropu do části ateliéru proniká venkovní světlo, které v kombinaci s vůní sochařské hlíny a příjemným teplem tvoří úžasnou atmosféru. Ateliér Jana Hendrycha je plný předloh pro jeho vystavená či umístěná díla, sochy jsou rozesety různě po zahradě, a ačkoliv v jejich rozmístění není žádný pořádek, jako celek působí coby tajuplná výstava v parku.
Od samého rána
Jeho den v ateliéru začíná kolem deváté hodiny ráno, kdy za ním přijde jeho pomocník a domluví se, na čem budou dělat. „Když za mnou ráno přijde, posadíme se, uděláme si kafe a dohodneme se na čem, a hlavně proč ten den budeme dělat. Někdy nás tlačí čas, takže se musíme pustit do práce, jindy to zase jde od ruky a spěchat nemusíme“, vysvětlil Jan Hendrych.
Své dílo si vždy dopředu dobře promyslí, bez toho to podle něj nejde. „Kdybych své dílo vymýšlel i v průběhu tvorby, bylo by to špatně, já mám vždy dopředu jasný plán, který mám hlavně dobře zdůvodněný. Začíná to tím, že si pro sebe sepíšu, co bych na soše chtěl a potom následuje několik kreseb, abych si to upřesnil. Až potom mi Pavel udělá lešení, přinesme si hlínu a pustíme se do díla“, pokračuje Hendrych.
Ačkoliv samotné tvarování nezabere příliš mnoho času, celý proces od původní myšlenky až po zhotovení díla trvá zhruba rok a půl. „Někdy se stane, že mě to moc nebaví, říkám si, že to dělat nechci, chci mít pokoj. Říkám si, že bych radši jel třeba do Itálie, ale nemůžu, zkrátka musím dodržovat kázeň, a co jsem rozdělal, musím dokončit. Každý den není posvícení, někdy to jde lépe a někdy to zkrátka nejde, ale když se z toho člověk potom vyhrabe, tak to zase jde samo. To tak má asi každý umělec“, přiznává Hendrych.
Socha pro Štvanickou lávku
Socha, která přijde na Štvanickou lávku, vznikla pod rukama Jana Hendrycha ještě za dob socialismu, což byl také jeden z důvodů, proč si jí architekt Petr Tej vybral. Umístěna bude na lávce přímo na štvanickém ostrově.
„Když naši předkové stavěli mosty, sochy byly vždy jejich neoddělitelnou součástí, ať už to byl svatý Jan Nepomucký nebo nefigurální sochy jaké zdobí třeba Barrandovský most,” míní radní hl. m. pro oblast kultury a zároveň místostarostka Prahy 7 Hana Třeštíková (Praha sobě). „V této tradici chceme pokračovat.”
„Tuhle sochu jsem si dělal víceméně jen tak pro sebe, a když sem Petr přišel a vybral si jí, udělalo mi to velkou radost“, řekl Hendrych. Architekt Tej zase Blesku vysvětlil, proč oslovil právě jeho: „Pan profesor Hendrych za komunistů nemohl pracovat a živil se tím, že restauroval barokní sochy na mostech, takže tomuto tématu má blízko a začal se na něj specializovat. Už dříve nám jednu sochu zhotovil také pro most ve Vrapicích u Kladna a od té doby jsme navázali spolupráci. Skvělá souhra vyústila v tutobudoucí realizaci“.
Ztělesnění vody
Co má skulptura v podobě sochy ženy vlastně značit či symbolizovat, má-li mít nějaký přenesený symbol? „Může to být personifikace vody, řeky Vltavy, lidské bytosti obecně, světice,” uvádí sochař. „Výklad, ten ať si každý dosadí podle svého.”
Socha nyní čeká na odlití, přičemž ještě jednou se vytvoří její odlitek ze sádry, na kterém profesor Hendrych bude moct dopilovat její veškeré detaily. Finální odlitek bude vyroben ze stejného materiálu, jako Štvanická lávka, kterým je speciální bílý beton připomínající mramor. Socha bude nést pojmenování „Řeka“ a stát bude na válcovém podstavci.
Štvanice byla plná instalací. Mohl za to Landscape festival. (2018) Eva Fornálová
