Barokní kavalír: toť přezdívka říšského hraběte Humprechta Jana Černína, který stavbu pompézního paláce započal. V 2. polovině 17. století se jednalo o jedno z nejvýznamnějších jmen na poli české šlechty. Poněvadž však sídlil na zámku v Kosmonosích, odkud to je i dnes do Prahy pořádný kus cesty, usmyslel si stavbu monumentálního paláce přímo v hlavním městě království. Jeho dokončení se ovšem nedočkal – zemřel roku 1682.
Největší v Praze
„Dostavbu a výzdobu paláce ve slohu vrcholného baroka dokončil v letech 1717-1723 vnuk zakladatele František Josef hrabě Černín, nejvyšší číšník Království českého, který k ní přizval nejpřednější pražské umělce své doby,“ vysvětluje historik Bohumír Mráz v knize Pražské paláce. Šlo, a dosud jde o „největší a nejmonumentálnější barokní palác v Praze.“
Palác navrhoval švýcarský architekt Francesco Caratti, známý nejen svými dalšími stavbami po Praze, ale i po celých Čechách – např. Michnův palác, Nostický palác, kostel sv. Kříže v Kosmonosech nebo lovecký zámeček Humprecht. Ani na výzdobě Černínové nešetřili, sic patřili k nejbohatším českým šlechtickým rodům.
Proto prostory paláce vyzdobila taková jména jako sochař Matyáš Bernard Braun, jehož sochy jsou mimo jiné k vidění i na Karlově mostě nebo především v Kuksu; dále to byl malíř Václav Vavřinec Reiner, považovaný za jednoho z vůbec nejpřednějších barokních malířů, nebo Petr Brandl, jenž vyzdobil řadu českých kostelů.
Zašlá sláva
Jenomže Černínský palác se sídlem rodu doopravdy nakonec nestal, jestli - tak pouze nakrátko. „Roku 1742 byl palác zpustošen francouzským a bavorským vojskem. Podruhé byl palác poničen při pruském dělostřeleckém ostřelování Prahy roku 1757. Od r. 1777 nebyl objekt obýván a začal pustnout,“ píše Mráz.
Co bylo příčinou? Snad právě obrovská rozlehlost paláce, která byla náročná na údržbu? Či náklady spojené s neustálými opravami? Nebo to byla blízkost dnes Nového Světa, malé čtvrtečky na Hradčanech, kde se sdružovala především místní chudina? Nebo že by to snad bylo tím, že paláci strašil duch rozmarné hraběnky?
Střevíčky do křupava vypečené
Jakkoliv byl Humprecht Jan Černín bohatý, o lakomosti se nedalo hovořit. Naopak platil za velkého mecenáše, který dbal na rozvoj českého umění. Ostatně do Černínského paláce nechal přenést svou rozsáhlou sbírku uměleckých předmětů. Co do ctností jemu a jeho manželce Dianě Marii Ippoliti di Gazoldo ale nedorostli někteří z jeho potomků. Konkrétně mělo jít o jednu z jejich vnuček, která v paláci na Hradčanech přebývala.
„Zpita svou krásou a svým bohatstvím, chtěla ve všem předstihnouti všechny pražské šlechtičny. Proto oblékala na sebe den co den šat jen nejnádhernější, který při slavnostech a plesích se skvěl diamanty,“ vypisuje Julius Košnář ve Staropražských pověstech a legendách. „Její střevíčky zlatem vyšívané samy o sobě mívaly větší cenu, nežli mnohý z pražských paláců, a ještě se jí nelíbily.“
Co s tím? Hraběnka si proto poručila zhotovit střevíčky tak neobvyklé, že by u ostatních vzbudila údiv, který by jen tak nepřešel. Málokdo by hádal, jaký materiál si vlastně naporoučela, aby z něho byly střevíčky vyrobeny. „Zavolala si ševce a pekaře; první musil na její malé nožky přinésti upravená kopyta, a druhý musil těstem chlebovým je potáhnouti a dát upéct do pece.“
Na nejbližším plese ji pak pozornost ostatních dam neminula. Všechny se podivovaly nad tím, co má na nohou. „A když se dozvěděli, že jsou to chlebové střevíce, zle se na ni horšili. Skoro všickni říkali: Jen ať ji Bůh za to netrestá, že šlape po božím daru!“ líčí Košnář. Z takových řečí si ale hraběnka pramálo dělala, naopak byla spokojená, že je v centru pozornosti.
Tanec s pekelníkem?
Na ples toho dne zavítal i neznámý cizinec. „Černobrvý, černovlasý, pružného těla a ku podivu hbitý. Nikdo ho sice neznal, ale přes to vše cizinec si počínal jako by byl doma,“ uvádí Košnář. Neznámý muž vyzval hraběnku Černínovou k tanci, a protančil s ní nejeden tanec.
„A jak s ní tancoval! Vznášel se s ní lehounce, jak na křídlech,“ až se později hraběnce zdálo, „že už netancují, ale létnou jako ptáci. A než se nadála, zpozorovala s hrůzou, že ocitli se v nějakém sklepení, kde tanečník k ní promluvil: Podívej se na své střevíčky!“
Nejen údiv, ale strach a děs se hraběnky zmocnil. Z nohou se jí totiž kouřilo. „Ze střevíčků začaly šlehati plameny, a její kavalír místo, aby je hasil, příšerně se zasmál a hraběnku roztrhal na kusy. V té chvíli loretánské hodiny proti paláci odbíjely zrovna dvanáctou.“
Truchlící strašidlo
Zmizení hraběnky se stalo záhadou, které nemohl nikdo přijít na kloub. Podle pověstí se však do svého paláce vracela noc co noc, vždy o půlnoci. Její duch „vždy tak úpěnlivě naříkal, že každému, kdo slyšel ten pláč, vlasy vstávaly na hlavě. To prý byla také příčina, proč hraběcí Černínská rodina v tomto paláci více nebydlila a zdržovala se nejraději ve svém paláci vídeňském,“ uzavírá Košnář.
Tragédie, vražda nebo sebevražda?
I jiná tragédie, tentokrát již beze všech spekulací skutečná, postihla Černínský palác roku 1948. 10. března totiž spadl z okna svého služebního bytu na nádvoří tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Kriminalisté i badatelé dodnes nemají zcela jasno, zda byl pád dílem nešikovnosti nebo úmyslu, nebo jestli nakonec nebyl Masaryk zavražděn.
