22°C
To bychom se ale museli vrátit hluboko do středověku, kdy zde, v místech, kudy vede tzv. Královská cesta, vznikala původní zástavba. „Vybudováním Juditina kamenného mostu kolem roku 1158 stává se dnešní Karlova ulice nejfrekventovanější spojnicí mezi Staroměstským náměstím jako tržištěm a Pražským hradem jako odbytištěm,“ popisuje dlouholetý kronikář Prahy 1 Antonín Ederer v Uličníku Prahy 1. Dům, který nás zajímá, je dle Národního památkového ústavu písemně doložen už k roku 1409. „Již r. 1439 je znám pod jménem U Syrény,“ dočteme se z jeho stránek.
Nějaký důvod toto „atypické“ označení pochopitelně mělo. A to právě v podobě kamenné sošky, která je dodnes ozdobou domu, jenž pouze změnil název. Místo U Syrény se od 18. století vžilo pojmenování U Kamenné mořské panny. Ta ovšem nebyla vždy jen kamenná...
Exotická atrakce pro kolemjdoucí
Sloní muž, vousatá dívka, krabí chlapec. Historie zná mnoho podivuhodných bytostí, které svou odlišností lákaly návštěvníky například v cirkusech či při jiných vystoupeních. Obdobné zábavy se ve středověku děly také v Praze. „A tak se jednou poblíž Karlova mostu objevila nevídaná atrakce,“ uvádí Magdalena Wagnerová v knize „Praha město žen“.
„Pražané si mohli na vlastní oči prohlédnout mořskou pannu. Šlo o dívku s rybím ocasem, do pasu ponořenou v kádi. Panna měla půvabný obličej a svůdné vnady, a tak se nikdo nemohl divit, že se do ní jednoho dne zamiloval jistý mladý muž, který šel náhodou okolo.“
»Pětiprsté« ploutve
V zaslepené zamilovanosti za mořskou pannou chodil chlapec den co den, až se začal trápit, protože nevěděl, jak se svou láskou naložit. On, člověk žijící na souši, ona nadpřirozená bytost z mořského světa. Věřili byste tomu?
Pokud ne, dobře byste udělali. Ne slovo, ale pohled dal pohled, a i „dívce s rybím ocasem se chlapec také zalíbil, a tak mu po čase prozradila, že je všechno jenom podvod a ona má ve skutečnosti pod rybím ocasem skryté zcela normální lidské nohy, které se v ničem neliší od nohou běžných dívek,“ pokračuje Wagnerová. Svatbě tím pádem nic nebránilo, a „zakrátko společně uprchli z Prahy, kam se vrátili až na stará kolena jako dlouholetý šťastný manželský pár.“ K připomínce tohoto šťastného příběhu na nárožní fasádě vznikla kamenná soška mořské panny s dvěma ocasy.
A co Andersen?
Mohl se nechat Andersen inspirovat svou pražskou návštěvou – byť jeho pohádka měla zcela opačný konec, než náš „pražský“ příběh? V Praze byl doopravdy několikrát. Poprvé to bylo v roce 1834, přičemž Malou mořskou vílu publikoval poprvé až v roce 1837. Náhoda?
Nebuďme bláhoví, nejrůznější mýtické příběhy o mořských vílách či sirénách se začaly kupit už od starověku. Třeba taková polská Varšava má mořskou pannu dokonce v městském znaku, jenž je užívaný od roku 1622. Mořské panny zkrátka odedávna fascinovaly lidskou zvědavost a fantazii, takže kdo ví, kam si pro svůj tragický příběh o nenaplněné lásce došel hledat inspiraci legendární dánský pohádkář.
