Historické jádro Vršovic, kde se nacházela nejstarší zástavba, bychom ve středověku hledali zhruba mezi ulicí Vršovickou a Vršovickým náměstím. Místní usedlíci pro svou obživu využívali toku Botiče, který působil i coby přirozená obrana před případnými útoky. Poprvé jsou Vršovice jako ves připomínány v 11. století v souvislosti s dočasným přestěhováním přemyslovského panovnického rodu z Pražského hradu na Vyšehrad. Do té doby spadá rovněž i počátek historie kostela sv. Mikuláše, který během staletí několikrát změnil podobu.
Od kapličky k troskám
„Původně stávala na dnešním Vršovickém nám. prostá románská kaplička s oltářem v podobě kamenného stolu. Kaple byla zasvěcená v roce 1028 Maří Magdaleně a patřila k nejstarším kostelům u nás,“ vysvětluje Karel Výrut v knize Čtení o Praze 10. Tak jako chrám sv. Víta prošel spletitým vývojem od rotundy po pompézní katedrálu, i kaplička zažila dynamický vývoj. V roce 1374 došlo k její přestavbě na farní kostel, který posléze už nebyl zasvěcen Maří Magdaleně, nýbrž sv. Mikuláši.
Dlouhá staletí se jednalo o nejdůležitější sakrální stavbu ve Vršovicích. Jednoho dne se však málem nachýlil její osud, který by byl býval způsobil, že z kostela nic nezbude. „Bouře a války, které v pozdějších letech postihly českou zem, často s cílem dobýt a obsadit nedalekou Prahu, se nevyhnuly ani vršovickému kostelíku,“ líčí Výrut. Trnem v oku byl pochopitelně husitům, kteří jej vyplenili a vypálili.
Podobný osud potkal i faru, která od roku 1384 stávala v blízkosti kostela. „Po husitských válkách vykonávala pro ves farní správu fara v Michli. Vršovická fara byla obnovena až v roce 1868,“ uvádí Výrut s tím, že sídlila v nedaleké Rangherce – továrně na hedvábí, jejíž budova bývá někdy taktéž označována jako Vršovický zámeček. Stavba nynější fary postavená v klasicistním slohu, a která ke kostelu náleží, pochází z roku 1818 a svého času bývala první vršovickou školou.
Barokní povstání z popela
Dlouhá léta zbytky stavby kostela pustly a chátraly. Zachránila jej přitom paradoxně další velká válka, jejíž byly české země součástí, a která paradoxně pro své dopady bývá vnímána, jako jedna z největších tragédii v dějinách Čech. Řeč je o třicetileté válce, v důsledku které po celých Čechách nastala přílišná až násilná rekatolizace, stavěly se nové katolické stavby a pomníky. V tom důsledku došlo i na vršovický kostelík, „z nějž časem zůstaly jen holé zdi. Byl provizorně obnoven (…) někdy v druhé polovině 17. století. V roce 1704 (některé prameny uvádějí rok 1707) byl kostel rekonstruován, tentokrát v barokním slohu.“
Tím kostel obdržel svůj nynější „plášť“. A nejen ten. „Z roku 1725 pochází pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého (…) umístěná na podezdívce při zdi kostela,“ uvádí Výrut. Jan Nepomucký byl právě během let baroka velice protěžovaným světcem, jehož pomníček nebo sochu od té doby nalezneme snad v každé druhé české vísce. Původně ale nestál u zdi kostela.
Náměstí místo hřbitovů
Tam, kde se dnes rozprostírá Vršovické náměstí a stavby přiléhající ke kostelu, v letech dávno minulých stával hřbitov, jejž zdobila právě pískovcová socha světce. Bylo to logické – v blízkém kostele se konaly církevní obřady, mezi něž patřily také pohřby. Dnes po hřbitovu není ani památky.
„Hřbitov, ležící v centru obce, přestal rozvíjejícím se Vršovicím vyhovovat. Proto byl v roce 1864 vysvěcen nový hřbitov ve svahu při silnici do Záběhlic, ale už v roce 1901 obec zakoupila pozemky pro další hřbitov za železničním náspem,“ popisuje Výrut. Zatímco první zmiňovaný hřbitov již také neexistuje – nahradilo jej náměstí Svatopluka Čecha, ten druhý už bychom nalezli mezi ulicemi Moskevská a U Vršovického hřbitova.
Varhany a ojedinělé hodiny
O svůj kostelík vršovičtí obyvatelé dbali také v 19. století. Tehdy došlo hned na tři větší rekonstrukce, kdy se opravilo a renovovalo vybavení kostela. Jeho střecha byla opatřena plechem a interiér začal nově disponovat varhany.
„Chrámová loď byla prodloužena a nově, v neobarokním stylu, bylo postaveno západní průčelí s portálem,“ dodává Výrut s tím, že věž byla opatřena novými zvony a také hodinami, „za něž obec zaplatila 600 zl. Panu Proškovi ze Sobotky a které byly svěcené o vršovickém posvícení 30. září 1866. Číselník ukazuje kromě času i přibývání a ubývání měsíce v době 30 dní a dokonce i pohyb denice a večernice.“
Nynější zvon však není ten z 19. století. V průběhu první i druhé světové války byly, podobně jako jiné zvony, zabaveny a roztaven pro válečné účely. Údajně by dnes hlavním zvonem ve věži měl být starodávný zvon z roku 1511, který pochází z jiného kostela.
Zrod architektonického klenotu
Potřebám vršovických obyvatel přestával kostelík koncem 19. století stačit. „Tehdy již měly Vršovice 13. tis. obyvatel, převážně katolíků,“ uvádí Výrut a cituje k tomu z jedné z vršovických kronik: „Při mších pro školní mládež tato nedostatečnost se jevila nejvíce; musilyť dítky státi až před kostelem.“ Tak začali vršovičtí představitelé zvažovat výstavbu nového kostela.
„Zásadní rozhodnutí učinil vršovický farář P. František Dušek. U příležitosti povýšení Vršovic na město (1902) založil Spolek pro zbudování nového kostela,“ uvádí Výrut. Léta plánování se protáhla ve dvě desetiletí – výsledek předčil veškerá očekávání.
Do architektonické soutěže se koncem 20. let 20. století přihlásil se svým ambiciózním projektem Josef Gočár, který v ní nenašel rovného. A od roku 1930, kdy byl kostel sv. Václava postaven a vysvěcen, platí za jednu z nejvýraznějších dominant nejen Vršovic, ale také Prahy 10, o celém hlavním městě snad ani nemluvě.
