Pražské Vánoce: Před sto lety jedli Pražané šneky, v 18. století se slavilo až 25. prosince

Přenesl-li by se dnešní Pražan o sto let do historie, zas tolik překvapený by nebyl. Ve dvacátých letech minulého století se slavilo skoro stejně, jako dnes. Spíš by ho překvapily drobnosti. Stále tehdy přetrvávaly zvyky, které postupem času vymizely. „Kromě kapra patřily ke štědrovečerní tabuli jako předkrm i hlemýždi. Hodily se, protože šlo o postní jídlo. Spoustu lidí by to dnes zřejmě zarazilo,“ říká ostřílený historik z Akademie věd Martin Franc.

Rodiny si je připravovaly samy, byť bylo vaření poměrně složité. „Jsme však stále v době, kdy rodiny středostavovských společností mívaly služebnice k ruce. Hlemýždi z menu vymizeli kvůli tomu, že pokud se neprodávají předem připraveni, vaření bývá velice zdlouhavé,“ dodává historik z Oddělení dějin. Dokonce už je sám ochutnal. V jeho domácnosti nesmí o Štědrém dni chybět.

Takové normální Vánoce

Běžný sváteční den se před sto lety lišil pouze v drobnostech. „Například dobové kuchařky z počátku 20. let počítají s tím, že cukroví většinou pouze zdobí stromek,“ vysvětluje Martin Franc. Cukrovinky sloužily jako dekorace. Nepočítalo se tehdy s tím, že lidé budou ve velké míře péct sladkosti. Už vůbec se nepředpokládalo, že vzniknou také linecké koláčky a rohlíčky, které by na stromku jen těžko držely. 

O Vánočním dni bývaly velmi oblíbené procházky. Ženy navíc potřebovaly z domu vyhnat děti pod dozorem manžela, aby se jí nepletly pod nohama při úklidu a přípravách sváteční tabule. Jídla, která se konzumovala na menu, byla poměrně časově náročná. Tehdy se kapr připravoval velmi často namodro, nebo načerno v omáčce. Nepodával se k němu bramborový salát, ale knedlík. 

Kapr na černo má složitou přípravu s mnoha ingrediencemi. Možnosti se lišily. Většinou se do něho přilévalo pivo, víno nebo ocet. Přídával se též perník. Některé recepty počítaly také s kapří krví. Jak popisuje z vlastní zkušenosti Martin Franc, takový kapr načerno chutnal do sladka. 

Velký důraz se kladl na estetiku stolu při prostírání. Musela na něm být hojnost pokrmů, ke kterým už před sto lety patřilo ovoce. Prostíralo se bohatě, ale postně. Na stole neměly co dělat jídla z teplokrevných živočichů. „Tak jako dnes, přípravy provázelo napětí. I když ženě v domácnosti pomáhala služebná, trvaly některé činnosti bez dnešní technologie pomaleji,“ informuje eso přes dějiny.

Dobročinná událost

Mezi oblíbené štědrovečerní zvyky pak patřila charita u Vánočního stromu republiky. Jednalo se o velkolepou charitativní akci, která přežila až do začátku padesátých let, kdy bylo prohlášeno, že není potřeba žádné charity. Pořadatelé se snažili zajistit velkou sbírkou dary pro chudé. Stát charitu podporoval. Této skutečnosti napovídá již samotný název akce.

Hlouběji do historie

V raném novověku druhé poloviny 17. století a celé 18. století se Štědrý den moc neoslavoval. Typickým rysem byla vánočka, kterou dostávala čeládka. Hlavní oslavy probíhaly až 25. prosince na Boží hod, protože se zároveň jednalo o počátek nového roku. Svátek se hojně slavil, zejména mluví-li se o měšťanech a šlechtě. Postaráno bylo také o tovaryše a čeládku, kterým jejich páni dopřáli hojnost jídla. „Štědrý den ani Boží hod zřejmě ještě nebyl spojen se stromečkem. Dary byly zase záležitostí Mikuláše,“ popisuje Martin Franc.

Už v 18. stol. se na Boží hod doporučovala exkluzivní pečeně. Mohla to být krůta, nebo krocan. Pokrmu se tehdy přezdívalo "indián". Nebo se jedl kapoun, což je vykleštěný kohout. "Kapoun v mušlové omáčce byl luxusním receptem pro velmi bohatého měšťana nebo aristokrata, který by trávil zimu ve svém pražském paláci," říká Martin Franc. 

Zimu v dnešním hlavním městě trávily mnohé aristorkatické rodiny. Jejich zámky na venkově nebyly vybaveny na zimu. Vánoce ve staré Praze bývaly v minulosti také vánocemi aristokratických dvorů a domácností se spoustu služebnictva. 

Pozor na nekatolíky

Místem setkávání se stal kostel při půlnoční mši. Jelikož se jedná o protireformační dobu po Bitvě na Bílé hoře, extrémně záleželo na tom, kdo se účastnil. „Z náboženského i společenského hlediska byla návštěva půlnoční mše mimořádně důležitá, absence společensky vyloučená,“ dodává historik. Ti, kteří by se z jakéhokoliv důvodu rozhodli do kostela nepřijít, by byli považováni za skryté nekatolíky.