O náladě v tehdejší společnosti vypovídá i právě to, že Johannu Mühlsteinovou udali dva kolemjdoucí, jejichž výpověď lze najít v archivu policejních dokumentů. Muž, který ji udal, v ní popisuje, že ji zahlédl v parku na nábřeží a jeho kamarád se jí ptal, jestli je árijského původu. „Nechtěla mu odpověděti a proto jsem šel pro stráž,“ stojí v jeho výpovědi. Platila totiž vyhláška policejního ředitelství, která od 29. července 1941 zakazovala Židům „prodlévati na obou březích vltavských v úseku mezi železničním mostem na Smíchově a mostem Hlávkovým“.
Mohla skončit i ve vězení
Bohužel Johanna Mühlsteinová o tomto zákazu nevěděla a nakonec byla uznána vinnou. Byla jí vyměřená pokuta 1000 korun nebo by musela na pět dní do vězení. Proti trestu se pokoušela odvolat, úřady ale neobměkčilo ani to, že jí bylo již 76 let, byla nemocná a vězení by se na jejím zdraví hodně podepsalo. „Nemám také žádného jmění a žiji pouze z milodarů,“ stálo v jejím odvolání. Zemský úřad ho zamítl a nakonec pokutu zaplatila. Konce války se ale nedožila, se svou dcerou byla transportována v roce 1942 do Terezína, později byla zařazena do transportu v Osvětimi, kde zemřela.
Podobné příběhy, které ukazují, jak byl postupně v protektorátní Praze omezován život Židů, přinesla výstava nazvaná MemoMap: Dějiny holokaustu v Praze. Od pátku až do poloviny ledna ji mohou vidět lidé na Kampě nedaleko Werichovy vily. Každý panel na výstavě přináší příběh jednoho člověka, který dostal pokutu nebo skončil ve vězení kvůli porušení policejních vyhlášek. Židům bylo mimo jiné zapovězeno pobývat v restauracích ve stejných prostorách spolu s nežidovskými obyvateli a směli jen do pro ně vyhrazených místností, nesměli navštěvovat veřejná koupaliště nebo například nakupovat v obchodech mimo určenou dobu. Bylo jim také zakazováno vykonávat některá zaměstnání nebo i vycházet z domu po osmé hodině večerní.
Autorka výstavy tím chce ukázat postupné omezování života židovských obyvatel Prahy, kteří byli pokutování vysokými částkami i vězením za z dnešního pohledu úplně banální přestupky. „Holocaust nezačal ve vyhlazovacích táborech. Samotným transportům předcházely kroky, které vedly k izolaci obětí a znecitlivění ostatních obyvatel vůči jejich utrpení,“ uvedla kurátorka výstavy Dana Gabaľová z Institutu Terezínské iniciativy, který se věnuje výzkumu moderních dějin a provozuje také portál holocaust.cz.
Neviditelné bariéry mezi lidmi
Příkazy, které vznikaly na doporučení tehdejšího říšského protektora Konstantina von Neuratha, vytvářely podle autorky výstavy něco jako neviditelné bariéry, které postupně zamezovaly kontaktu mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem Prahy ještě před tím, než byli hromadně deportováni do koncentračních táborů. „Snažili jsme se ukázat, jak se obyčejná cesta do práce nebo zajištění základních životních potřeb pro rodinu mohla stát ‚zločinem‘,“ dodává Gabaľová.
Na výstavě jsou kromě fotografií k vidění také archivní dokumenty, například policejní zpráva, kde velitel četníků popisuje, jak příslušník SS přivedl na komisařství Lilly Löbovou. Provinila se tím, že měla zakrytou žlutou hvězdu s nápisem Jude, kterou museli všichni Židé povinně nosit. Za to, že se jen chránila před deštěm a sněhem, musela zaplatit 500 korun. Na jednom z panelů je i například dobový článek z časopisu českého fašistického hnutí Vlajka o policejním zásahu v pražské Šárce, kde policisté zadržely desítky Židů.
Výstava vznikla při příležitosti 80 výročí několika historických událostí. V září 1941 začalo platit nařízení přikazující Židům nosit na oděvu žlutou hvězdu s nápisem Jude, v říjnu 1941 byl také vypraven první transport z Prahy a v listopadu téhož roku vzniklo terezínské ghetto.
Při vzniku Protektorátu Čechy a Morava žilo na tomto území přes 120 000 Židů. Asi 30 000 tisícům z nich se podařilo emigrovat, drtivá většina ostatních byla deportována. Počet českých židovských obětí holocaustu není přesně znám.
Přežila vypálení Lidic: Paní Miloslava popisuje noc hrůzy! (2015) Tomáš Polák
