8°C
Model vytvořil tým, jehož součástí je Brazilec Cícero Morales, který má na svědomí podobizny už několika historických osobností, jež sestavil pomocí počítačového softwaru pro rekonstrukci obličejů užívaného primárně k lékařským účelům. Svatá Ludmila podle výsledků práce týmu byla robustní postavy, měřila 168 cm a měla výrazný předkus horní čelisti.
Archeolog Petr Květina uvedl několik argumentů, proč lze pochybovat o tom, že tým opravdu přišel s přibližnou podobou světice. Upozornil na to, že model vznikl pouze na základě snímků lebky bez obličejové části, která byla z neznámých důvodů v minulosti odstraněna. K dispozici je tedy pouze mozkovna a zuby. „Bez dochovaných kostí obličeje nelze ovšem rekonstrukci tváře žádným způsobem provést,“ říká.
Nic nového
Stejně podle něj argumentoval antropolog Emanuel Vlček, který již v 80. letech minulého století ostatky svaté Ludmily zkoumal. Ten uvedl, že její podobu nelze určit právě kvůli chybějící obličejové části. „Přesná a spolehlivá může být jen taková rekonstrukce obličeje, která vychází z kompletně zachovalé lebky, a to včetně detailního reliéfu kostí, na něž se upínají měkké tkáně obličeje,“ tvrdí Petr Květina. Podotkl také, že informace o tom, že Ludmila byla robustní postavy a měla horní předkus, vlastně není nic nového, tyto detaily se objevily již v knize právě od antropologa Vlčka v roce 1997.
Nestandardní postup
Výhrady má i k samotné metodě brazilského vědce, podle něj ji autoři rekonstrukce obličeje nedokázali dostatečně představit a nelze o ní najít ani zmínky v relevantních odborných publikacích. Podle Květiny tak vyloženě ignorovali standardní vědecké postupy, protože publikace v odborných časopisech by vždy měly předcházet prezentování výsledků, obzvlášť směrem k veřejnosti a skrze média.
Dokonce se podle něj podařilo zjistit, že metodu prověřovali vědci z Masarykovy univerzity a výsledek nebyl příliš uspokojivý. „Autor měl za úkol vytvořit rekonstrukci podoby na základě dokonale zdokumentované lebky, přičemž hodnotitelé znali skutečnou podobu osoby, jejíž tvář byla modelována. Výsledek rekonstrukce se reálu ani trochu nepodobal,“ upozornil. Opomenuli tak podle něj jednu z hlavních zásad vědecké práce, kdy metoda musí být dostatečně prověřená tím, že ji jiní výzkumníci dokážou zopakovat. „U laika to pak vytváří představu postupu, v němž je na jedné straně lebka bez obličeje, která vstupuje do tajemného zařízení, z něhož následně vystupuje rekonstruovaný obličej,“ poznamenal.
Je to pravá lebka?
Podle Petra Květiny je také nutné mít na paměti, že v případě lebky uložené na Pražském hradě lze pochybovat o tom, zda se opravdu jedná o ostatky světice a babičky svatého Václava. Z 10. století, kdy byla Ludmila zavražděna, je písemných zpráv velmi málo. Dopátrat se ovšem lze toho, že se s jejími ostatky během raného i vrcholného středověku několikrát manipulovalo a musely přežít i několik ničivých požárů. Například o jejích kostech se předpokládalo, že jsou uloženy v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě, tam se ale při otevření hrobky v 19. století nenašly.
Objevily se až v roce 1981 pod její kamennou hrobkou a tehdy se našly dvě schránky, z nichž v jedné byly kosti bez lebky a v druhé zase tři lebky. „S ohledem na tisíciletou historii a dokladů o manipulaci s Ludmilinými kostmi se nad jejich pravostí vznáší otazník. Jejich autenticita nebyla nikdy ani indikativně prokázána. Není tak vůbec jisté, zda zuby patří k lebce, zda ta či ona lebka patří ke kostem,“ doplnil archeolog. I tady se měl podle něj tým zabývající se rekonstrukcí obličeje mnohem více ptát, zda mají dostatečné důkazy o tom, že se jedná o lebku svaté Ludmily.
Na kritiku reagoval Jiří Šindelář, jeden z členů týmu, který podobu svaté Ludmily prezentoval. Tvrdí, že určité segmenty obličeje jsou dochované a to umožňuje další práci na rekonstrukci právě pomocí počítačového programu. Neúplně zachovalá lebka není podle něj důvodem se o rekonstrukci nepokusit.
Vědci svůj postup hájí
Historické prameny podle něj také nevylučují možnost, že se jedná o pravé ostatky. „Ani já, ani Petr Květina nemůžeme stoprocentně potvrdit (případně vyvrátit), že jde o ostatky první české světice, ale takovouto optikou můžeme zpochybnit celé dějiny našeho národa,“ poznamenal ve svém vyjádření na facebooku. Obhajuje také autora metody Cícera Moralese, který sice není antropolog, ale rekonstrukcím obličeje se dlouhodobě věnuje a v listopadu bude v Česku svůj počítačový program prezentovat.
Etický problém
Petr Květina se ale domnívá, že nelze opomenout ani etickou rovinu vědecké práce. Každý vědec má podle něj pečlivě uvažovat nad tím, zda jeho výzkum není příliš kontroverzní a zda nemohou být jeho výsledky zneužity. „Zpochybňovat tradiční výklad minulosti totiž ve skutečnosti můžeme. Žádné objektivní dějiny (a už vůbec ne českého národa) neexistují. Minulost neodkrýváme, ale vytváříme ji. A to zahrnuje i manipulaci s informacemi i historickým povědomím, což předvedli autoři rekonstrukce,“ dodal na reakci Jiřího Šindeláře.
