Historik a autor studie Michal Louč během představení knihy nazvané "Ďáblický hřbitov. Místo paměti druhého a třetího odboje" připomněl, že letos v září uplynulo 60 let od doby, kdy tu skončilo pohřbívání do hromadných hrobů. Hřbitov se původně otevřel v roce 1914 jako jeden z velkých městských hřbitovů a do hromadných hrobů se tu pohřbívalo od roku 1943. „Místo je zvláštní tím, že tu najdeme oběti i viníky. Například příslušníky západních výsadků do protektorátu, na druhé straně i příslušníky gestapa,“ poznamenal autor.
V rámci studie vznikl i první seznam osob pohřbených po roce 1948. „Dal jsem dohromady 250 jmen, z toho je nejméně 108 politických vězňů,“ uvedl historik. Upozornil na to, že to je jen zlomek z celkového počtu pohřbených lidí, odhaduje se, že v Ďáblicích můžou být v hromadných hrobech ostatky 15 až 20 tisíc lidí. Podařilo se najít i 21 doposud neznámých jmen, o kterých se vůbec nevědělo.
Často se jedná o lidi, kteří byli úplně zapomenutí. Kniha připomíná například příběh zemědělce Josefa Nováka, který byl v roce 1953 odsouzen ve vykonstruovaném procesu za sabotáž a režim mu zabavil veškerý majetek. Ve vězení onemocněl rakovinou, ale ani to komunistického prokurátora neobměkčilo a odmítl mu přerušit trest. Josef Novák pak zemřel ve vězení a byl pohřben právě v Ďáblicích.
Pašerák i gestapák
Podle Michala Louče může pátrání po osudech zde pohřbených lidí umožnit i jejich příbuzným nebo potomkům zapálit svíčku nebo zavzpomínat. Podařilo se mu dopátrat i osud pašeráka z tehdejší Jugoslávie Ivana Maroše, který vedl skupinu lidí nelegálně překračujících hranice. Odsouzený byl už během 2. světové války války za padělání potravinových lístků a do konce roku 1946 byl čtyřikrát přistižen při přechodu hranic. Poté, co policie zatkla část jeho skupiny a našli u nich 1,5 milionu rakouských šilinků ve zlatě, byl z Československa vyhoštěn.
To ho ale neodradilo od další trestné činnosti. V roce 1947 ho na hranici chytili se 14 tisíci americkými cigaretami. Poté skončil ve vězení, odkud sice uprchl, ale o rok později ho opět chytili, znovu byl odsouzen, do vězení pro změnu nenastoupil. Nakonec ho dopadli až v Praze, to už se vězení nevyhnul a opustit ho měl v roce 1952 a měl být předán k vyhoštění. Jeho další osud je neznámý, dopátrat se podařilo jen to, že zemřel v roce 1953 ve vězení a byl pohřben právě do hromadného hrobu v Ďáblicích. Michalu Loučovi se podařilo spojit s jeho rodinou v Chorvatsku, kteří dodnes netušili, kde byl pohřbený. „Ještě v 80. letech jeho bratr jezdil po Praze a hledal jeho hrob,“ poznamenal.
Mezi pohřbenými lze najít i lidi, kteří se dopouštěli válečných zločinů. Publikace zmiňuje příslušníka gestapa Josef Hykadeho, který se účastnil tzv. Zákřovského masakru, při kterém nacisté na konci války z osady Zákřov na Olomoucku odvedli 19 mužů kvůli tomu, že obec považovali za centrum partyzánského odboje. Hykade byl za to pak odsouzen k trestu smrti. Leží tu také ostatky dvojnásobného vraha Václava Rouska, který sekerou zabil dva muže a soud o něm uvedl, že „nemůže být bestiálnější a surovější způsob vraždy, než jaký provedl“.
Připomínka bezejmenných
Podle Louče by bylo dobré celé pohřebiště pojmout v celé jeho šíři a složitosti. Připomněl, že pohřebiště sloužilo i jako sociální hrob pro ty, které nemělo město kam pohřbít.„Nejvíce lidí, kteří tam jsou, jsou sebevrazi, osamělí lidé, děti zemřelí v porodnicích, kteří by také zasloužili připomínku,“ řekl při prezentaci své studie.. „Já bych uvítal, kdyby tam byly připomínány i další skupiny lidí, kteří tam jsou pohřbeni,“ dodal.
Za trochu problematické považuje také, že se celé místo koncipovalo jako pietní místo obětí totality, ale symbolika tu někdy převládla nad historickou realitou. Jsou tu zmíněni lidé, jejichž ostatku tu nejsou nebo se tu objevovala jména lidí, kteří sice byli souzeni, ale nejednalo se vyloženě o politické procesy. Publikace se věnuje i tzv. dětskému hřbitovu, který má připomínat děti zemřelé matkám ve věznicích a obsahuje seznam celkem 59 jmen.
Podle historika vznikl až po svozu historických náhrobků z jiných míst hřbitova. Náhrobky navíc bývají ztotožňovány převážně s dětmi politických vězeňkyň, část ze ztotožněných dětí však pochází z jiných rodin a zhruba dvě třetiny zemřely v porodnicích nebo nemocnicích. Podařilo se mu ale dopátrat i dvě další jména, která nebyla dosud známá. Doplnit další vidí i jako výzvu do budoucna.
Na hřbitově se nacházely také ostatky umučeného pátera Josefa Toufara, jejichž exhumaci inicioval publicista a badatel Miloš Doležal. Ďáblický hřbitov považuje za unikátní místo. „Není mnoho míst, kde by se tak explicitně pod zemí scházeli oběti a vrazi, zrádci a hrdinové, papaláši i jejich pohůnkové, konfidenti, kolaboranti, příslušníci gestapa, komunisté i antikomunisté,“ poznamenal. Sám se tu jednou potkal například manželku a dceru bývalého příslušníka gestapa, kteří sem přijeli z Mnichova zapálit svíčku. I takové zážitky dokreslují, o jak složité místo se jedná.
Místo má vyprávět příběhy 20. století
Magistrát už dříve informoval o tom, že se plánuje architektonická soutěž na úpravu celého Čestného pohřebiště. Šéf Správy pražských hřbitovů Martin Červený uvedl, výsledky by měly být známé během příštího roku. Souhlasí také s tím, že by nová podoba měla reflektovat různé historické aspekty místa a také vyprávět příběhy 20. století například mladým lidem. „Je to unikátní místo, kde se můžou v celé syrovosti tyto příběhy dozvědět,“ řekl.
