14°C
Nejprestižnější literární cenu světa udělila Královská švédská akademie věd Seifertovi v roce 1984. „Jeho krajané ho čtou a milují, je národním básníkem, který umí oslovit lidi s literárním vzděláním i ty, kteří k jeho dílu přistupují bez větší průpravy,“ napsali tehdy akademici. Seifert si kvůli špatnému zdraví Nobelovu cenu nemohl sám převzít, do Stockholmu jela místo něj jeho dcera.
Krása všednosti
Cesta k tomuto ocenění ale byla dlouhá. Dětství Seifert prožil v chudých poměrech na Žižkově, po vzniku Československa patřil k představitelům proletářské poezie a poetismu avantgardního směru, který poezii hledal ve věcech všedního života. Tehdy Seifert vstoupil do komunistické strany, již roku 1929 z ní však byl kvůli kritice gottwaldovského vedení a bolševizace vyloučen.
Cenu tutlali
Komunisté se Seifertem měli problematický vztah i po druhé světové válce. Na jedné straně získal titul Národní umělec, ale také mu dvakrát zakázali publikovat. O udělení Nobelovy ceny informovalo Rudé právo dvěma větami na straně sedm. Z paměti národa ho režim nedokázal vymazat. Ať už šlo o hravé verše sbírky Na vlnách TSF, či vzpomínkovou prózu Všecky krásy světa, dílem beletrii a dílem memoár, který se nejprve šířil v samizdatu. Nesmazatelně se zapsal do české literatury.
