14°C
Staroměstskou radnici si lze jen stěží představit bez světově proslulého orloje. Zatímco okolo přesného data jeho vzniku poletuje několik otazníků, s jistotou se ví, že už v roce 1410 za panování Václava IV. byl orloj součástí radnice. V té době pochopitelně nevypadala tak pompézně, jako dnes, a zrovna tak i orloj.
Nejkrásnější orloj
„Slovutný Muž Mistr Mikuláš z Kadaně, přísežný Mistr orloje našeho, kteréhož jsme přidali k dobrému vší obce (…) vedle svého mistrovství a smyslu přirozeného tomuto Městu a vší obci ku poctivosti udělal astrolabium, v němž Slunce svůj pravý běh vykonává jako obloze nebeské,“ cituje v knize Staroměstská radnice současný orlojník Petr Skála pamětní listinu, která je nadepsaná datem 9. října 1410. Jde o vůbec první zmínku orloje.
Podle Skály tehdy vzniklo „unikátní a složité dílo, které je dodnes nejkrásnějším orlojem na světě“, píše. „Nádhera a technická dokonalost astronomických hodin musela uvádět v úžas každého, kdo je spatřil. A každou hodinu šířily údery bicího stroje orloje na cimbál do dalekého okolí nejen zprávu o čase, ale také slávu a zásluhy váženého purkmistra a počestných radních Starého Města.“
„Od svého počátku ukazoval orloj čas dvojím způsobem,“ uvádí Skála. „Během svého pohybu po astrolábu zlatý symbol Slunce v době denní, od východu do západu slunce, ukazoval čas nerovnými tzv. planetními hodinami,“ popisuje orlojník.
Orloj tehdy ukazoval tzv. staročeské hodiny, které se počítaly od chvíle, kdy slunce zapadlo. Cimbálem, který býval dříve umístěný ve vrcholku věže, zatímco dnes je k nalezení za ciferníkem, pak oznamoval, kolik je hodin. „Tento staročeský čas ukazuje orloj dodnes, a až do požáru orloje v květnu 1945 počet staročeských hodin stále odbíjel. Spouštěl podle něj i průvod apoštolů,“ uvádí Skála.
Na odiv po celý den
Ti se ale v minulosti podle Petra Malinského nacházeli jinde, než jak jsme zvyklí dnes. Ve svém textu v knize Staroměstská radnice totiž zmiňuje 12 konzol, kde podle něj byli apoštolové původně vystavení, aby je Pražané mohli vidět po celý den. „To se později po ztrátě soch Krista i apoštolů, nejspíše během husitských bouří, mohlo promítnout do atraktivního nápadu s ukazováním apoštolů dodnes prezentovanou formou,“ zmiňuje. Akorát již dnes mezi apoštoly nezastihneme sošku Ježíše Krista. Alegorické postavy po stranách orloje se na něm měly poprvé až objevit v roce 1659.
Co dalšího bylo na orloji v dřívějších letech „jinak“? Například kalendářní deska. O jejím originálu se toho mnoho neví. Zato k vidění je dnes replika desky, kterou namaloval věhlasný malíř Josef Mánes v roce 1866. Pokud jste někdy procházeli kolem orloje, zaznamenali jste na jeho samém vršku méně nápadnou sošku zlatého kohouta? Také ta se na orloji objevila relativně „nedávno“.
Zdeněk Horský v knize Pražský orloj píše: „V roce 1880 byla opravována radniční věž, orloj musel být zastaven a toho se využilo k opravám. František Kamberský (…) tehdy zhotovil mechanickou figuru kohouta i píšťaly a k nim měch, aby bylo možno napodobit kohoutí kokrhání. Od té doby, přesně od půlnoci 31. prosince roku 1882 na Nový rok, kdy byl orloj znovu slavnostně spuštěn, kohout zakončuje celé představení, když průvod apoštolů skončí a okénka se zaklapnou.“ Dokonce i okénko, kde se kohout nachází, muselo být tehdy proraženo.
I mistr se někdy utne...
Z 19. století také pochází nynější podoba astrolábu. Paradoxně tak trochu omylem. Během oprav orloje totiž odborníci „podle starého astrolábu zhotovili astroláb nový“, líčí Skála. „Jeho Zvěrokruh ale udělali omylem příliš malý, spletli si patrně průměr Zvěrokruhu s průměrem kružnice rovníku a tak jej museli později zvětšit přidáním železné obruče o větším průměru.“ Od té doby má Zvěrokruh zlatý „žebříček“ po svém obvodu. „Hrubou chybou a jejím originálním napravením se tak zrodila krásná a jedinečná součást pražského orloje,“ zastává názor Skála.
Světový unikát
Zatímco Pražský orloj doznal zvenčí řady změn, co se podle Skály nezměnilo, je původní stroj orloje. „Dochoval se totiž až do dnešní doby, v průběhu staletí byl jen několikrát upraven. Staroměstský orloj je tak nejstarším orlojem na světě, který si zachoval svůj původní mechanismus,“ líčí Skála.
Kromě nevšední podívané, za kterou jezdí turisté z celého světa, když orloj odbije celou hodinu, se pyšní i jedním z vůbec nejpreciznějších měření času vůbec. Na minimální časové odchylky totiž od roku 1866 „dohlíží“ chronometr Romualda Božka. „Chronometr je tak dokonalý, že je schopen jít na sekundu přesně i několik měsíců,“ uvádí Skála.
Chmurné pověsti
Orloj je do určité míry mystériem nejen tím, jak důmyslný je, ale i nejrůznějšími pověstmi, které o něm kolují. Jedna se konkrétně týká Josefa Mánesa, který pro orloj namaloval kalendářní desku, a to „i přesto, že mu nabízeli poloviční honorář a jeho přítel sochař Josef Worlíček jej z pověrčivosti varoval, že podle staré pověsti se zblázní, nebo v krátké dob zemře každý, kdo na orloji pracuje“, uvádí Petr Skála. Mánes skutečně zakrátko zemřel, sužovaný těžkými psychickými i zdravotními problémy.
Známější je ovšem pověst o vzniku orloje, kterou zná snad každý, kdo kdy četl Staré pověsti české od Aloise Jiráska. Líčí v ní tragický osud jistého mistra Hanuše, domnělého tvůrce orloje, kterého nechali pražští konšelé oslepit, aby podobný orloj nepostavil jinde. Slepý Hanuš se pak pomstil tím, že orloj naschvál rozbil tak, že dlouhá léta nefungoval.
Ona pověst má přitom historické pozadí. „Ukázalo se, že za tohoto Hanuše je třeba považovat Jana Růže, který byl v letech 1475 až 1497 orlojníkem či hodinářem konšelů Starého Městě pražského,“ píše v knize Pražský orloj Zdeněk Horský. Jméno Hanuš je totiž jen jinou verzí jména Jan. Zda byl ovšem jeho životní příběh stejný, jak popisuje Jirásek podle dávné legendy, je samozřejmě otázkou.
