14°C
Záchranná stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy v Jinonicích, kterou provozují Lesy hl. m. Prahy (LHMP) ročně do své péče přijímá zhruba 100 veverek. „Vyjma ježků, netopýrů nebo ptáků jsou veverky těmi nejčastějšími živočichy, které zachraňujeme a léčíme,“ vysvětlila hlavní ošetřovatelka záchranné stanice Zuzana Pokorná. Nejčastěji jde o mláďata, nebo o veverky, které utrpěly zranění i dílem člověka.
Kočky, ptáci a lidé
Veverky totiž mají dobrodružnou náturu a rádi se stěhují z místa na místo. Když jim do cesty přijde silnice, nenechají se odradit jejím provozem a neohroženě to vezmou přes ni. „Často se mezi našimi pacienty vyskytují veverky, které srazilo auto,“ uvádí Pokorná s tím, že lidé, nejčastěji bez zlých záměrů, jsou paradoxně asi největšími škůdci veverek. „Obvykle také dochází k tomu, že si veverky postaví hnízdo v korunách stromu, který je určen k pokácení. Hnízda staví opravdu šikovně, takže ze země nemusí být vidět.“
Z dalších predátorů městského života, který má na veverky už opravdu spadeno, jmenuje hlavní ošetřovatelka kočky. „Většině přirozených predátorů veverky utečou, ale kočky jsou podobně mrštné,“ vysvětluje. Jejich kousnutí je pro veverky velmi často problematické. „Ve slinách totiž mají bakterie, takže pak veverky musíme léčit antibiotiky.“ Na mláďata, která ještě nejsou samostatná, pak velmi často umí dorážet svými zobáky straky.
Kolující mýty
Podle ošetřovatelky Johany Pazderové, která má v záchranné stanici na starost především veverky, o nich koluje mnoho mýtů, díky kterým se jim lidé ve městě zdráhají pomoct. „Už jsme se setkali s případy, kdy nám lidé volali, že je veverka honí a chce jim ublížit. Nebo že vykrádá ptačí hnízda,“ uvádí. „Oboje jsou samozřejmě nesmysl.“
Zdravé veverky se totiž k člověku nepřiblíží, jsou velmi plaché a divoké. „Byl by zázrak, kdyby přišla a nechala si od lidí nabídnout jídlo,“ vysvětluje Zuzana Pokorná, a uvádí případ, podle kterého mýtus nejspíše vznikl. „V Anglii se poslední léta začala prosazovat veverka popelavá, která je o něco průbojnější než ty naše. Proto také vytlačují původní druhy veverek a lidí se tolik nebojí. V Čechách ale nežijí,“ dodává s tím, že veverka obecná, tedy jediný druh, který u nás žije, může mít několik variant zbarvení.
„Pouze opuštěná, nemocná a dezorientovaná mláďata před člověkem neutečou, mohou jej i následovat. V takovém případě ale potřebují pomoc. Veverka, která se nenechá chytit, už je samostatná a v přírodě obstojí,“ upozorňuje Pokorná. Z dalších faktorů, kdy je opravdu nezbytné volat zvířecí záchranáře, zmiňuje apatické veverky, kolekm kterých se shlukují hejna much, nebo má viditelné zranění.
Není ani pravda, že by veverky vykrádaly ptačí hnízda – ať už kvůli mláďatům nebo vajíčkům. Jsou totiž vegetariáni, kteří se krmí semínky, ovocem, listí a oříšky. „I když se v přírodě můžeme setkat s případy, kdy veverky ohlodávají kosti. To jsou většinou březí, kdy potřebují vápník,“ uvádí Pokorná. A co se veverek, které „něco“ nesou, týče, vysvětluje, že se jedná o stěhovavé hlodavce, kteří často migrují z místa na místo. Když mají mladé, tedy dvakrát až třikrát do roka, přenáší dospělé veverky i je.
Pomoct, ne ublížit
Běžně se podle hlavní ošetřovatelky veverky dožívají až 10 let. „V Praze to ale bývá méně, protože jak je různorodá, číhá na ně přece jen více nebezpečí,“ uvádí. Nejvíce jich hrozí mláďatům, která se rodí slepá a holá, takže jsou velmi citlivé na chlad. Když je samička z jakéhokoliv důvodu opustí, může být otázkou několika hodin, než veverka prochladne a umře.
Přitom i dobře míněná pomoc jim přitom může být více ku škodě. Ošetřovatelky tak v každém případě doporučují obrátit se na záchrannou stanici (pohotovostní telefonní číslo: 773 772 771), kde se lidem dostane rad ohledně toho, jak postupovat, než ošetřovatelé dorazí na místo. „V případě veverčích kojenců, kteří se poznají snadno podle toho, že ještě nemají ochlupený ocásek, hraje čas skutečně klíčovou roli,“ upozorňuje Pazderová.
Lidé podle ní často dělávají chyby, že veverky chytají do rukou nebo se je snaží krmit, potažmo si je chtějí přisvojit. Ve všech takových případech jim nenávratně škodí. Vhodné je umístit kojence či mládě do nějaké papírové krabice, a přiložit k němu nějaký zdroj tepla – jako ideální a běžně dostupná uvádí ošetřovatelka láhev napuštěnou teplou vodou. „Když mláďátko najdete večer, pouze tehdy je vhodné vzít si je domů, aby venku neprochladlo nebo jej nenapadli predátoři. Hlavně jej ale nekrmte a nemazlete se s ním,“ varuje ošetřovatelka. „Určitě je ale druhý den nutné kontaktovat odborníky, protože veverky v domácnosti nemohou být. Jsou to divoká zvířata chráněná zákonem,“ varuje Pazderová.
A i kdyby v nich někdo přece jen našel zalíbení i přes to všechno, upozorňuje hlavní ošetřovatelka na to, že z veverky nikdy nebude přítulný mazlíček. Sama se v záchranné stanici starala o stovky z nich, takže ví moc dobře, o čem mluví. „Skákala by po záclonách, čurala by po bytě, byla by nešťastná z toho, jak malý prostor má. Měla by úplně znehodnocený život, který by hraničil s týráním,“ nabádá Pokorná.
Oázy zeleně v betonové džungli
Ve většině případů se prý „zvířecím“ záchranářům daří veverky vyléčit a vrátit je zpět do přírody. „Nejčastěji je vypouštíme do Divoké Šárky nebo Prokopského údolí, kde mají v Praze přece jen více zeleně,“ vysvětluje Pokorná. Nejvíce jich pochopitelně žije v těch částech hlavního města, kde se nachází největší plochy zeleně – v Praze 4, 5, 6 i 10. K vidění jsou ale i mezi paneláky, třeba v Praze 9, kde je také poměrně dost zeleně.
V případech, u kterých to možné není, se pak o veverky starají v prostorách stanice až do konce jejich života. „Jde o opravdu vážné případy, kdy se jedna veverka narodila s nevyvinutým zrakem, nebo kdy po pádu na beton utrpěly vážná poranění hlavičky, že jim zůstaly trvalé následky, s nimiž by v přírodě nemohly přežít,“ uvádí hlavní ošetřovatelka. Pády z výšky na betonové chodníky je další z možných úskalí městského života, kterému by se ve volné přírodě jinak vyhnuly.
Kámoši jak hrom
Veverky jsou prý samotáři, i když, jak se přesvědčili ošetřovatelé, nebývá tomu vždy pravidlem. „Minulý rok v květnu nám jedna paní z Mladé Boleslavy dovezla několikatýdenní mládě sysla, které našla dehydratované, apatické, oblezlé mouchami, jejichž vajíčka měla i v očích,“ líčí Pazderová. Ošetřovatelé malou syslici, které dali jméno Soňa, s vypětím sil zachránili. „Po pár dnech ale začala urputně vyvádět, vřískala a snažila se z přepravky dostat ven. Bylo jasné, že se jí stýská, že nemá společnost. Na to, abychom ji pustili, byla ještě mladá, a jelikož syslové v Praze nežijí, neměli jsme kde vzít nějaké její společníky. Napadlo mne tedy, dát ji do klece s veverkami, které jsme tou dobou měli na ošetření.“
Kulišácké řešení se záhy vyvinulo v jedno z nejneobvyklejších zvířecích přátelství. „Sonička se s veverkami hned skamarádila, stala se doslova členkou jejich »smečky«. Dokonce se kvůli nim naučila i šplhat po stromech, což je pro sysla, který žije při zemi a v norách, něco naprosto neobyčejného.“ Příběh, který začínal takřka hororově, má nakonec šťastný konec. Díky péči pražských ošetřovatelů se Soňu podařilo zachránit, a když byla dost silná, vypustili ji zpět do syslí kolonie u Mladé Boleslavy, kde ji všímavá žena prve našla.
