Denně Trojskou ulicí projede stovka autobusových spojů, které zajišťují přepravu cestujících mezi zoologickou zahradou a Holešovicemi. Cestou přitom míjí budovu základní školy Svatopluka Čecha, která byla postavena přesně před 90 lety v roce 1928. O kousek vedle ní, v nenápadném stinném zákoutí pod košatými listnáči stojí pomník, který upomínána dobu ještě starší.

Vývoj vesnice narušila válka

Na přelomu 20. století nebyla Troja součástí hlavního města. Václav Valtr v knize Pražská čtvrť Troja doslova uvádí, že byla „začátkem 20. století spíše venkovskou než příměstskou obcí s rozvinutým hospodářstvím (…) a začíná se i stávat místem, kde si Pražané staví předměstské rezidence.“ V roce 1900 v ní žilo podle sčítání 2 200 obyvatel. I přesto měla ves ambice se k Praze připojit.

Už v roce 1910 radnice vyjednávala o rozšíření města se zastupitelstvem v Troji,“ uvádí v té samé knize Vladimír Lutterer. „Praktické kroky v této věci přerušila první světová válka.“ Tak se přihodilo, že události ze dne 28. července, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, ovlivnily budoucnost nejen Čech, Moravy a Slovenska, ale také i nevelikou vískou s jejími obyvateli. Mnozí z nich do války museli dokonce narukovat. Zatímco jejich domovinu čekala zářná budoucnost, protože se v roce 1922 skutečně k Praze připojila, řada odvedenců se návratu domů nedočkala.

V upomínku obětem obou světových válek

Statisticky se udává, že během válečných let 1914 až 1918 zemřelo na bojištích ve Francii, Itálii, Srbsku, Polsku či Rusku zemřelo statisíce Čechů. Podle Českého statistického úřadu je jejich množství odhadováno dokonce až na 300 tisíc. Našlo se mezi nimi i několik, kteří pocházeli právě z Troji. Jejich oběti nebyly zapomenuty, dodnes si je kolemjdoucí připomínají nápaditým pomníkem. Ten však na rozdíl od mnoha podobných nevznikl hned po první světové válce, ale až po té druhé. Od počátku byl totiž koncipován jako upomínka na památku obětí obou světových válek.

Pomník vznikal až po roce 1945 v podobě vysokého kamenného obelisku, kolem kterého jsou v rozích čtyři kamenné krychle. „Je doplněn bronzovou plastikou řvoucího lva a samozřejmě deskou se jmény padlých a umučených,“ uvádí Petr Krajči v knize Slavné stavby v Praze-Troji. Jména náleží pouze padlým za dob okupace. „Prostým pojetím a uměřenými proporcemi upomíná na jednoduché formy Plečnikova obelisku na Pražském hradě.“ Socha lva v bojovém postavení přitom jakoby symbolicky památku padlých hájila a střežila před smrtí, aby dalších podobných tragédií nenarůstalo.
Dominantou pomníku je majestátně stojící lev, který symbolizuje houževnatost českého národa.
Dominantou pomníku je majestátně stojící lev, který symbolizuje houževnatost českého národa.
Autor: David Zima

Autorem pomníku je sochař a pedagog Jan Straka, který se učil v ateliéru Josefa Václava Myslbeka, nejvýznamnějšího českého sochaře své doby. V Troji se zabydlel po válce v roce 1919, přičemž nejvíce je svým životem i dílem spjat s Kralupy nad Vltavou, kde na střední škole vyučoval kreslení a zároveň městu věnoval řadu soch a pomníků. Například Pomník nesmrtelným, který rovněž upomíná na tragiku válečných let 1914 až 1918, respektive 1939 až 1945.

Doba, kdy se na okolnosti nehledělo

Jakmile Rakousko-Uhersko v létě roku 1914 mobilizovalo, mnohým se tím změnil život. Některým dokonce nenávratně. Když pochodovali Češi i Slováci do války v rámci povinné branné povinnosti, málokterý z nich tušil, že boje potrvají čtyři roky, a že víceméně i po tu dobu nebudou moci být se svými bližními. A že musel jít opravdu každý, bez ohledu na těžkou životní situaci, poznal i Josef Klejna, narozený v Skřivani u Rakovníka roku 1887.

Ten šel do války hned na jejím začátku coby sedmadvacetiletý mladík, čerstvý vdovec, otec čtyř malých dětí. V citlivém deníku, který určil svým dětem, psal při rozloučení v předtuše, že se už nikdy nevrátí, aby alespoň takto si uchovali vzpomínku na svého otce. „Co může dítky mé, vy drahé dušinky, potkati horšího, než to, co Vás potká za 6 hodin, ztratiti poslední, a to svého drahého otce,“ loučil se voják a později i příslušník československých legií v červnu 1914 se svou rodinou. Nelze si představit, jaká niterná muka přitom musel prožívat.

Událost jeho odchodu byla o to zarmoucenější, že jeho manželka zemřela právě toho roku v dubnu při komplikacích spjatými s porodem čtvrtého potomka. „Nezanechám Vám snad jmění, ale pravda, láska, upřímnosť jeden k druhému vyváží všechny poklady světa. Milujte se vespolek,“ nabádal Klejna před odchodem své děti, jak se lze dočíst v deníku, který v roce 2014 vyšel knižně pod názvem Voják, zajatec, legionář Josef Klejna.

„Vy, drahé dítky mé, zdobte kvítím matčin hrob, otcův sotva v životě uzříte,” zaznamenal poslední myšlenky před odchodem. Přes strastiplnou cestu evropskými bojišti se konce války však dočkal. Svou rodinu ovšem spatřil až po útrpných pěti letech, kdy se na jaře 1919 konečně vrátil do své vlasti. Ti, jejichž památku připomíná pomník v Troji, takové štěstí neměli.

Fotogalerie
14 fotografií