16°C
Krátce po Vítězném únoru 1948 bylo budoucí režisérce dokumentárních filmů Dagmar Průchové 12 let. Nový komunistický režim zrovna uvěznil její matku a nehledě na věk si posléze neznámí muži přijeli také pro malou Dagmar.
Dostala pásku přes oči a zavřeli ji, vyhrožovali bitím. Z důvodu zakrytých očí mladá dívka vůbec netušila, jak dlouho byla zavřená. Mohlo se jednat o dny, možná ale týdny. Jednoho dne ji jednoduše posadili do auta a stále s páskou na očích ji vysadili před domem, kde bydlela. Její matka však zůstala stále zavřená. Dagmar tak vyrůstala u své babičky. Trvalo dlouhé roky, než její matku režim konečně propustil. Mezitím se z malé holčičky stala dospělá žena, dokonce se stihla i vdát.
Dagmar Průchová zemřela loni na podzim ve věku 78 let. Jako dítě měla ve svém neštěstí kousek štěstí: přežila. To se bohužel nedá říct o spoustě dalších lidí, které politický režim minulé doby věznil. Důkazem šokujících událostí přelomu 40. a 50. let minulého století je jedno z nejsmutnějších míst v Praze: dětský hřbitov v Ďáblicích. Právě tady ve středu 1. června lidé vzpomínali na tyto hrůzné okamžiky.
Vzpomínkovou akci pořádala iniciativa Bez komunistů, která tragické činy připomíná opakovaně. Na hřbitově se nachází celkem 41 náhrobků, na kterých je 43 jmen dětí. Je ale velmi pravděpodobné, že celkový počet je mnohem vyšší. Podle Petra Marka z platformy Bez komunistů se na místě nachází další dosud neupřesněný počet dětských obětí bez náhrobku.
„Na tomto téměř posvátném místě leží ostatky až 14 000 lidí, jak jsme se docela nedávno dozvěděli z průzkumu, který udělala Vězeňská služba. Lidé se zde pohřbívali do takzvaných hromadných šachet,“ prohlásil organizátor během piety. Na téma matek-vězeňkyň a jejich dětí hned po sametové revoluci natočila zesnulá režisérka Dagmar Průchová dokumentární film s názvem „Nesmíš plakat“.
Petr Marek nastínil, jak probíhaly osudy vězněných žen, které se staly oběťmi politických perzekucí.
Příkladem může být příběh matky tříletého dítěte. Po nuceném odloučení se logicky po svém dítěti ptala – zas a znovu. Pokaždé jí bylo opáčeno, ať se nestará. Jednoho dne bylo vězeňkyni bez jakéhokoliv vysvětlení sděleno, že její dítě zemřelo. Nic konkrétnějšího se žena již nikdy nedozvěděla. Jak Petr Marek uvedl: „Jedná se o nejemotivnější setkání, které organizujeme, protože se jedná o zločiny, které se odehrály na těch nejbezbrannějších. Dodáváme podněty Nejvyššímu státnímu zastupitelství, protože toto mělo být vyšetřeno hned po listopadu 89.“
Podle dostupných informací byla za komunismu těla zemřelých dětí na hřbitově ukládána mimo zrak veřejnosti. Až náhodou je odhalila mladší sestra bratrů Mašínů Zdena, která pátrala po ostatcích své matky. Komunistický režim ale nikdy existenci dětského pohřebiště nepřiznal a informace se potvrdily až na počátku 90. let. Na místě poté vzniklo důstojné místo s náhrobky zesnulých dětí. Ďáblický hřbitov se stal jedním ze symbolů zvěrstev minulého režimu. Na jeho území je pochováno přes 200 politických vězňů, kteří byli umučeni a popraveni v rozmezí let 1948 až 1959.
Na pietním setkání v Praze promluvila také spoluorganizátorka Rut Kolínská: „Lidé by neměli zapomínat na to, co se v minulosti událo. To, co dnes můžeme prožívat, je vykoupeno životy jiných lidí – také těchto malých dětí. Dnes se vsází na materiálno, což bychom neměli připustit.“
