Andělé, zvonky, hvězdy, vločky i celé betlémy ze skleněných perlí navlečných na drátcích zdobí nejen české domácnosti už od poloviny 19. století. Jejich půvab neodvál čas ani nástup nepřeberných stylů dekorací. „Výrobu nezastavily války ani komunismus, lidi stále zajímá české řemeslo,“ říká s úsměvem šéf Rautisu Marek Kulhavý – jediné firmy, která je stále tvoří. Blesku odhalil jejich původní účel, kdy se coby bižuterie stejně jako korálky z Jablonce vyvážely do zahraničí. A také legendu o nich, kdy na začátku všeho prý byla láska!
„Kdysi jedna slečna z Poniklé sloužila na Jablonecku, kde se zamilovala do mladého ševce. Boty ho nebavily, tajně chodil foukat skleněné perle,“ vypráví Kulhavý. Když se pak mladí vzali a usadili v Poniklé, řemeslo přišlo s nimi. „Šířilo se dalšími domácnostmi, místní si jím dobře vydělávali,“ dodal. Ten příběh pokračuje v odlescích ozdob, které si můžete také letos přidat i na váš stromek nebo sváteční stůl. Stánek Rautisu najdete mezi dalšími tradičními řemeslníky na vánočních trzích Staroměstského náměstí. Třeba i vám Marek Kulhavý odhalí to co Blesku v následujícím rozhovoru.
První perličky a ozdobičky se začaly v Poniklé vyrábět už v polovině 19. století. Jak to všechno vlastně začalo?
„Výrobu skleněných perlí sem doslova přinesli lidé z jabloneckých Pasek, jak zaznělo v onom romantickém příběhu o slečně a ševci. Pak, zhruba v roce 1902, si v Poniklé založil firmu na výrobu skleněných perlí také faktor Oto Horna. Firma Rautis dodnes sídlí v prostorách původní výrobny.“
V té době se ale perličky nevyráběly kvůli ozdobičkám, že?
„Ne, v té době se perličky dělaly pro potřeby bižuterního průmyslu. Byly to velké objemy, ale jen do doby, než proces výroby okoukali Japonci. Výrobci na Jablonecku najednou neměli odbyt. Bylo to zhruba v období secese, přicházela velká móda zdobení stromečků – tak vymysleli, že nakombinují perle s dalšími korálky a začnou z toho vyrábět vánoční ozdoby.“
Lidé hodně vyráběli po domácnostech a zbytky jim asi zůstávaly…
„Probíhalo to stejně jako tkalcovina, faktor byl obchodník, dal foukačovi nafoukat perle. Na svých dílnách nebo v domácnostech se pak stříbřily a případně jinak upravovaly, nařezaly, daly se na šňůrky a vznikly svazky, což byl produkt, který se v té době prodával. Když se faktorovi něco nelíbilo, tak jim to doma zbylo – tak také vznikaly ozdobičky, protože lidé zpracovávali právě tyto zbytky. Dobře se pak prodávaly na jarmarku a lidé si tak přivydělali. Tím vznikla výroba těchto vánočních ozdob.“
Firmy se tedy přeorientovaly na výrobu ozdob?
„Ještě ne. Velký rozmach výroby nastal ve 20. až 30. letech minulého století, ale stále to byl jen zbytkový artikl. Svazkovina byla pořád základní produkt. Pak přišla válka a v roce 1948 znárodnění. Ze znárodňovacího protokolu vyplývá, že tehdy byly vánoční ozdoby asi jen 20 až 30 procent produkce. Dnes je to naopak.“
Říkáte, že se výroba v Poniklé nikdy nezastavila ani přesto, že firmu faktora Horny znárodnili. Zůstal ve své firmě správcem, dostal se i do vězení, ale výrobna jela pořád. Poniklá byla asi trochu ukrytá v horách...
„Ano, byla ve stínu. Dílen bylo samozřejmě víc, ale komunisté všechno vlastně stáhli právě k nám, máme třeba i hodně starých forem z jiných provozů. Firma se stala součástí obrovského kolosu, ale nikoho moc nezajímala. Dělaly se v ní ozdobičky ze skla a kombinovaly s plasty – hodně rodin má doma ještě třeba ty typické andělíčky se skleněnou hlavičkou. Pak přišla revoluce a můj táta se čtyřmi společníky firmu zprivatizoval. Výroba stále jela jako by se kolem nic nedělo. To byla ještě velká firma.“
V divokých devadesátých letech, ale firma nevydržela.
„Bylo to neudržitelné. Ve firmě fungoval socialistický přístup k práci, všude se kradlo, bortily se obchodní vazby. Nakonec se společnost rozdělila na několik firem a jednou z nich byl Rautis. To se psal rok 1995. Rautis se stal akciovkou a vedl jí můj otec.“
Všechno tedy fungovalo?
„Ano, ale byla to konzerva pod diktátem odběratelů. Vyrábělo se pod nákladem a nic se nevydělalo. Paradoxně se vše změnilo až po pádu mrakodrapů v New Yorku, kdy spadl dolar. Po 11. září Američané přestali veškerý export odebírat, přišly dluhy. To bylo období, kdy jsem vstoupil do firmy já. Původně jsem vystudoval gymnázium a začal studovat několik vysokých škol, věnoval jsem se ochraně životního prostředí. K práci v Rautisu jsem se dostal jako slepý k houslím.“
Takže jste vymýšlel plán, jak firmu postavit na nohy?
„Začínal jsem tak, že jsem přišel na půl pátou na foukání, to je nejdůležitější součást výroby a musím se pochválit, to mi jde nejlépe, (smích) ale prošel jsem si všemi fázemi výroby. Je to strašně důležité znát řemeslo od A do Zet. Máme dvacet stálých zaměstnanců a spoustu takzvaných dohodářů. Táta byl obchodník, podrobnosti řemesla neznal.“
Firma ale stále nefungovala efektivně?
„Lidé pracovali jen polovinu roku, takže to nebylo udržitelné. Následovaly roky změn, nacházení nových odběratelů… Rozhodli jsme se otevřít výrobu veřejnosti, ukázat, jak se to dělá, což do té doby bylo nemyslitelné. Začali jsme dělat exkurze, otevřeli jsme obchod a jezdit na trhy. Dnes je náš program opravdu široký a od roku 2002 jsme trvale už jen v Poniklé i s administrativou. Hodně jsme se zmenšili a začali jsme se víc věnovat řemeslu a příběhu ozdob.“
Výroba perličkových ozdob se dostala v roce 2020 na seznam nehmotného dědictví UNESCO. To je velký úspěch.
„Se zápisem na seznam UNESCO to byla vlastně náhoda a skoro se to nepodařilo. Paradoxně až v době covidu. Byl to velmi dlouhý proces. Nejde ale o nás, tady jde o nehmotné řemeslo, což je ta výroba, kterou my tady udržujeme.“
Jací jsou vaši typičtí zákazníci, kteří si koupí ozdobičku na Staroměstském náměstí, kde jste od roku 2009?
„Náš typický zákazník je konzervativní jak na barvy, tak na tvary. My ale nejsme skanzen, my jsme živé řemeslo, spolupracujeme s designéry. Pořád ale máme ozdoby s příběhem – u nás to platí! Lidé nám vyprávějí, jak mají naše ozdoby po babičce. Například na Staromák chodí jedna rodina dopoledne na Štědrý den a vždy si koupí jednu ozdobičku, je to pro ně tradice a takových příběhů máme spoustu. Nejvíc se ale prodávají hvězdy a andělé – klasika.“
Vyrobíte přes 100 tisíc ozdob ročně, máte zhruba 25 tisíc druhů ozdob a pořád přibývají. Vaše řemeslo lidi evidentně zajímá.
„Zájem o to přijet a podívat se, jak řemeslo vypadá, roste. Děláme exkurze přímo do výroby, které jsou autentické. Naši průvodci technologii umí, takže všechno ukážou a vysvětlí. Zájem je také o kreativní dílnu, kde si to pak všichni mohou zkusit. Lidi, když si čuchnou k tomu řemeslu, vidí, jak se dělá, zkusí si to a pochopí, jak je náročné a unikátní, tak to ocení.“
Zapojujete rodinu?
„Starší dcera se mnou vždy jeden jarmark absolvuje, už také občas provází, obě už umí skládat ozdobičky, syna to ještě čeká. Když se nejstarší dcery ve škole ptala paní učitelka na budoucí povolání, tak mezi princeznami a popeláři ona řekla, že bude ředitelka Rautisu – takže to vypadá do budoucna nadějně!“
Takže vaše řemeslo má budoucnost…
„Ať bude, jak bude člověk si chce radost udělat, bál bych se jen, kdyby se zrušily Vánoce. (smích) To se ale asi v nejbližších letech nestane. Každý má rád Vánoce, lidi tomu rozumí a mají svoje rodinné vzpomínky, takže když naše ozdoby vidí, rozzáří se jim oči. Tohle funguje. Naši zákazníci jsou strašně milí lidé, kteří si váží hezkých věcí.“
Podívejte se do dílny firmy Rautis ve videu...
Křehké šperky z Krkonoš na pražských trzích: Do hor je vynesla láska! Get Creative
V barvách města, za tónů Vltavy
Pražské vánoční trhy, dle americké CNN třetí nejkrásnější na světě, sázejí na pravé české Vánoce! Společnosti Taiko a Decoled spolu s magistrátem na Staroměstské a Václavské náměstí přinášejí to nejlepší z našich končin. „Ve stáncích je zboží tradičních řemeslníků, víno na svařák z moravských hroznů,“ říká šéf Taiko Jan Dell. Výzdoba ctí kouzlo historického centra a význam svátků, trhy doplňuje skoro pět tisíc účinkujících poutavým programem. Na vše shlíží zářící vánoční strom republiky s vločkami a stovkami koulí v červené a zlaté – barvách města. Vždy v půl zní během světelné animace stromu Vltava z cyklu Má vlast od Bedřicha Smetany, jehož 200. výročí narození si připomínáme.
