Výstava připomíná, jak moc se postava Fučíka objevovala ve veřejné prostoru. Celé dnešní Výstaviště se například jmenovalo Park kultury a oddechu Julia Fučíka a jeho sochy byly po celé zemi. Dnes na místě, kde stávala jeho socha, je pouze reklamní poutač. Fučík byl komunistický novinář aktivní během první republiky, který zemřel ve vězení kvůli své účasti v protinacistickém odboji v roce 1943. Proto i kvůli jeho takřka nekritickému postoji k sovětskému svazu byl pro komunisty ideálním nástrojem propagandy a šíření ideologie.
Výstava ilustruje, jak byl zobrazován jako věčně mladý přitažlivý muž, i když zemřel ve čtyřiceti letech. Podobně svěží a přitažlivý měl být právě i socialismus. Lze tu najít také jeho nejznámější portrét od Maxe Švabinského, kde je zobrazen z profilu a v této podobě byl zobrazován i na mnoha bustách nebo sochách z nichž několik lze na výstavě spatřit. „Fučík měl vystupovat jako hrdina, jako vzorná postava,“ vysvětlila jedna z autorek výstavy Tereza Arnd. Byl často zobrazován jako přemýšlivý intelektuál, a charakteristické bylo, že se akcentovala radost a mládí.
Každý ho mohl mít doma
Jeho tvář se dostala i na různé medaile a běžné, ne zrovna příliš umělecky zdařilé, předměty nebo byla přítomná v lidovém umění. „Ve veřejném prostoru byl dominantní, a až se mu skoro nešlo vyhnout,“ dodává Tereza Arnd. Další z autorek výstavy upozornila, že se jeho malé busty objevovaly i v domácnostech a prodávaly se běžně v obchodech jako spotřební zboží. Stály prý na tehdejší dobu poměrně dost, ještě před revolucí se prodávaly za cenu kolem 70 československých korun.
Kromě řady artefaktů se tu dá najít i originál prvních stran známé „Reportáže psané na oprátce“, kterou psal ve vězení na odřezcích toaletního papíru, a ve které líčí dramaticky a emotivně portinacistický odboj a pobyt ve vězení. Lze tu spatřit i dokumenty, které popisují, jak komunisté v knize účelově škrtali a v kompletní podobě vyšla až po Sametové relovuci.
Autoři výstavy chtěli také ilustrovat mezinárodní dosah jeho osobnosti. Je tu k vidění celá řada překladů „Reportáže psané na oprátce“ do mnoha jazyků. Kromě zemí, kde vládli nebo ještě vládnou komunisté jako je Čína nebo Vietnam, se jeho dílo dostalo i například do Spojených států.
Výstava chce zachytit i proměny kultu okolo osobnosti Fučíka od 50. let až do pádu komunismu. Objevily se i momenty, kdy například padly na Fučíka o něco kritičtějšího pohledy, které pak během normalizace ovšem rychle umlkly.
Odznak za četbu
Mezi jednu ze zajímavostí patří také tzv. Fučíkův odznak, který si mohli lidé vysloužit studiem literatury. Uchazeči byli často členové Socialistického svazu mládeže, nebo lidé konající základní vojenskou službu. Tehdy odznak sloužil jako určitá ideologická výchova. Jednalo se o soubor deseti děl, které musel uchazeč o odznak přečíst a pak o nich rozmlouvat s komisí. Kromě děl Julia Fučíka tam byly i knihy od Aloise Jiráska nebo Ivana Olbrachta. „Nebyla to klasická zkouška, spíše taková rozprava seminárního typu,“ poznamenal další z autorů výstavy Bohumil Melichar.
