Co sametové revoluci předcházelo? Jaká byla tehdejší společnost? Co lidé rádi četli, poslouchali, na co se po večerech dívali v televizi? Odpovědí na tyto otázky se vám na výstavě dostane. Právě těmto tématům je věnovaná. Chronologicky pramení v letech perestrojky a vyvěrá až v roce 1995. „Usiloval jsem o vystihnutí sametové revoluce v co nejširších konsekvencích, protože sama byla pouze následkem toho, k čemu v druhé polovině 80. let docházelo,“ sdělil na úvod kurátor výstavy Pavel Vančát.

Fotografie, časopisy, televize

Primárním historickým pramenem a drtivou většinou výstavních exponátů jsou fotografie. Do celkem čtyř rozlehlých sálů, které jsou členěny na události před, při a po sametové revoluci, je zapůjčila zvučná jména, která na přelomu 80. a 90. stála za objektivem. Jsou jimi například konceptuální fotografové Lukáš Jasanský (54) s Martinem Polákem (55), kteří se prezentují cyklem o televizní tvorbě. Dále pak dokumentaristka Iren Stehli (66), která v roce 1990 fotografovala výlohy různých obchodů, nebo módní fotografka Petra Skoupilová (75).

Jak z fotografií, tak z vysílaných smyček přistavených dobových televizorů, které se vyznačují typickým problikáváním a »chrčením« lze vysledovat proměny, které nastávaly. Kolikrát se přitom jedná o paradoxní příběhy, jako v případě Ondřeje Němce (59). „Ten v komunistických letech fotografoval odvrácenou stranu společnosti, underground,“ uvádí Vančát. Z této tvorby vyniká cyklus fotografií pořízených při fotbalovém zápasu, kteří sehráli účastníci disentu mezi nimiž nechybí mladý Alexander Vondra (58) nebo Ivan Martin Jirous (†67). „V roce 1990 se stal fotografem Lidových novin a objektivem se pro změnu věnoval oficialitě své doby čili státníkům.“

Výraznou složku potom tvoří dvě rozměrná tabla, na kterých jsou vystaveny časopisy, které kdysi lidé četli. Změna jak ve stylu, tak i v obsahu, je za těch deset let, o nichž výstava pojednává, do očí bijící. „V podstatě to jsou takové fiktivní trafiky s nabídkou dobových tiskovin, které celou expozici otevírají a uzavírají,“ vysvětluje Vančát.

Video
délka: 04:20

Fotografie, televizory s archivními záznamy, interaktivní online katalog - výstava ukazuje, jak se měnila společnost v posledních letech osmdesátek, respektive jak se vyvíjela v prvních letech devadesátek. David Zima

Mezi nimi se po vnitřní zdi výstavy line časová osa s různými vypsanými událostmi, která je základní kostrou výstavy. Nad ní, nad úrovní hlav, lze pak shlédnout přehlídku vinylových desek, které v tom kterém roce vyšly – spatřit lze alba Jaromíra Nohavici (66), Ladislava Štaidla (74), Karla Svobody (†68) i tehdejších populárních kapel.

Porno v každé trafice

Samostatnou kapitolou jsou potom plakáty, které rovněž mapují přerod grafického designu na přelomu dekády. „Využili jsme bohaté sbírky Uměleckoprůmyslové musea k tomu, abychom poukázali na to, jak se u jednotlivých grafiků lišil styl. Ten byl místy amatérský, usměvavý, otřesný, ale místy také profesionální a geniální,“ sděluje kurátor. „Je zajímavé vidět dnes s odstupem, jak se ten výtvarný styl teprve hledal.“

K vidění jsou i nejrůznější projekce z demonstrací a stávek včetně rozhovorů s občany. Například velkoformátovou projekci ilustrující nadšenou atmosféru listopadových dní konfrontují dva staré televizory stojící opodál, kde se lidé vyjadřují k tomu, co od doby, jež po revoluci nastává, očekávají. Kuriózní je videozáznam rozhovoru s mužem z davu, který se v listopadových dnech 1989 KSČ horlivě zastává.

Že se Vančát svého nelehkého kurátorského údělu zmocnil opravdu bez bázně a se zřetelem na co nejširší spektrum společenských jevů pak dosvědčuje speciální vyvýšený prosklený stůl. V něm jsou k vidění „hanbaté“ časopisy 90. let. „Jde o přehled toho, co si lidé tou dobou mohli v trafikách koupit. I takovéto fenomény, jako porno jemnějšího i hrubšího zrna, k 90. letům patří,“ uvádí.

Součástí výstavy může být váš fotopříběh

Výstava je prakticky stěžejním projektem letošního ročníku Fotograf festivalu. Jeho tématem je tzv. archeologie euforie, což je heslo, které podle kurátora koresponduje s předělem doby pre-kapitalistické a následné post-komunistické. Jelikož historii netvoří jen velcí jedinci, ale i „obyčejní lidé“, je proto nasnadě, že se Vančát odhodlal dát prostor i jim.

Podle Vančáta výstižné heslo, které sedí na přelom 80. a 90. let je prakticky vstupní pozvánkou na úvod celé výstavy.
Podle Vančáta výstižné heslo, které sedí na přelom 80. a 90. let je prakticky vstupní pozvánkou na úvod celé výstavy.
Autor: David Zima

Konkrétně v podobě několikametrového tabla vystaveného na jedné z výstavních stěn, kam jsou jedna vedle druhé, kolikrát i přes sebe, přišpendleny nejrůznější fotografie. „V rámci festivalu jsme vyzvali veřejnost, zda by nám nepřispěla svými vlastními dobovými fotografiemi. Dodnes se jich nasčetlo několik set. Díky nim vznikl unikátní soubor soukromé tváře přelomové doby,“ líčí Vančát.  Ten se mimochodem nebrání tomu, aby přicházeli další návštěvníci s relevantními fotografiemi, které by na tablo přišpendlili a tím pomáhali dotvářet fotografický příběh doby. „Proč ne?“ uzavírá.

Kde: Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 6. patro, 17. listopadu 2.
Kdy: Od 17. října do 29. ledna 2020.
Vstupné: 150,- Kč základní, 80,- Kč snížené. Za 300,- Kč si lze prohlédnout všechny aktuální výstavy.

Fotogalerie
63 fotografií