Výstava sestává z 26 panelů, přičemž ty jsou dílem věnované listopadovým událostem, dílem divadelním osobnostem. Například nedávno zesnulé herečce Vlastě Chramostové (†92), herci Martinu Růžkovi (†77) nebo herci a režiséru Miroslavu Macháčkovi (†68) anebo třeba těm méně známým jménům, jako je Radovan Procházka (92) či Milan Kymlička (82). Ti všichni se nějakým menším či větším zásahem podepsali pod „revoluční“ dění ve »Zlaté kapličce«.

„V podstatě se jedná o příběh divadelní stávky nahlížený jak z divadelního prostředí, tak i z hlediska oficiálních sdělovacích prostředků té doby,“ sdělil autor výstavy, historik Petr Blažek. Akcent je kladen jak na roli Národního divadla jak při pochodu studentů 17. listopadu, tak především na jeho zapojení se do generální stávky. Ta byla podle tehdejšího zvukaře Ondřeje Noska (49), který byl dokonce jedním ze dvou představitelů stávkového výboru, v podstatě krokem na truc.

„Chtěli jsme dovnitř, ale nebyly klíče“

Název výstavy zní v plném znění Boj o klíčky (Národní divadlo a revoluce 1989). Kdekoho by napadla souvztažnost s cinkáním klíčů na Václavském náměstí, ale celé to bylo trochu jinak. „Do budovy Národního divadla nám poté, co jsme se studenty vyjádřili solidaritu, tehdejší ředitel Pauer prostě sebral klíče,“ uvádí s úsměvem Nosek, jak Národní divadlo podpořilo generální stávku. „Nebylo jak se tam dostat, leda vyrazit dveře.“

On sám ve studentský pochod nevěřil, i když jak připouští dnes, „že režim dlouho nevydrží, jsem tušil už rok.“ Když se pochod uskutečnil, události se daly do pohybu a jedním z těch, kdo je i za Národní divadlo tlačil dopředu, byl Nosek. „Když jsme viděli, co se stalo, řekli jsme si, že i my musíme něco udělat. Velkou roli v tom sehrál Radovan Procházka, který tehdy v divadle pracoval jako rekvizitář, přitom dříve byl vězněn za protikomunistickou činnost, a dokonce za spolupráci s tajnými službami USA.“

Video
délka: 00:33

Z výstavy Boj o klíčky (Národní divadlo a revoluce 1989), která je do konce listopadu k vidění na náměstí Václava Havla. David Zima

Počátky byly divoké, ale převažovalo u nás nadšení,“ vzpomíná Nosek. Jednou z prvních přizvaných osobností, která stávku a protesty proti režimu jménem Národního divadla podpořila, byla Vlasta Chramostová. Záhy se přidávala další jména. „Nemohu hovořit za všechny, ale svým způsobem absolutní většina divadla táhla za jeden provaz, zejména z činoherní scény. Nehledělo se, kdo byl nebo nebyl ve straně.“

Nebyl čas na to, mít strach

Připouštěli si divadelníci, že jejich tehdejší chování může mít v případě neúspěchu neutěšené následky? „Byly to tak překotné události, že úplně nebyl čas vnímat strach,“ líčí Nosek. „Na to nebyl čas. Vůbec jsme to neřešili,“ zmiňuje osobnosti »Zlaté kapličky«, jako byli třeba Josef Kemr, Vladimír Brabec, Jana Boušková, Rudolf Hrušínský nebo Bára Hrzánová.

Jak on sám s odstupem 30 let nahlíží na jednu z nejpřevratnějších událostí druhé poloviny 20. století? „Přemýšlel jsem nad tím, co by se stalo, kdyby do stávkového výběru tehdy přišel někdo, kdo by měl věštecké schopnosti a řekl by nám, že za 30 let budeme mít za premiéra konfidenta STB a za prezidenta člena KSČ,“ zamýšlí se. Po chvilce odpovídá s úsměvem: „Možná by pak ta revoluce proběhla jinak.“

Vyústění životních příběhů

Podle Blažka je na výstavě například zajímavé sledovat různé příběhy aktérů, o nichž výstava pojednává. „Pro řadu lidí se totiž nejednalo o jedno rozhodnutí v listopadu 1989, ale o vyústění celého dlouhého životního příběhu, ve kterém se potýkali se zlovůlí komunistické moci,“ vysvětluje. Namátkou zmiňuje jednak Vlastu Chramostovou, která podepsala Chartu 77, nebo Miroslava Macháčka, který byl v 50. letech umělecky perzekvován, což jej donutilo dokonce až k pokusu o sebevraždu.

Kde - náměstí Václava Havla.
Kdy – od 14. října do 29. listopadu, přístupná celodenně.
Vstupné - zdarma.

Fotogalerie
19 fotografií