Také krátce po vzniku samostatného Československa obyvatelé Prahy rádi vyráželi do přírody dobíjet se energií. Tou dobou se však ještě příliš nedá hovořit o vyjížďkách za rekreací, šlo spíše o pěší výlety. „Tehdejší Praha skýtala v dosahu konečných stanic tramvají dost malebných a romantických koutů. Svahy tehdy nezastavěných kopců Žižkova, Vršovic a Košíř byly o nedělích a svátcích obsazeny rodinkami s dětmi a mileneckými dvojicemi,“ uvádí k tématu historická publikace „Praha 1921“ Miroslava Honzíka.
Mezi oblíbené destinace tehdejší doby patřila podle dobového zdroje místa jako Hvězda, Troja, Šárka, Prokopské údolí nebo Nebušický háj. „Kdo chtěl ještě dále, mohl putovat třeba až do Roztok a spojit výlet s posezením v oblíbené restauraci U slona, pozůstatku Jubilejní výstavy z dob starého mocnářství,“ zmiňuje publikace.
Za peníze to šlo dál
Pokud lidem nevadilo za volnočasové kratochvíle utrácet peníze, bylo možné využít služeb vltavské flotily. Parníkem se dalo dostat až do Davle, kde cesta končila. Tou dobou totiž ještě existovaly Svatojánské proudy, které se daly sjet pouze na malých loďkách. „Ale to už byl výlet, na který se dlouho vzpomínalo,“ přibližuje tehdejší poměry dobový text.
Logickou volbou mnoha pražských výletníků ve 20. letech minulého století byla neustále se rozvíjející železnice. Trať často vedla skrz krásná zalesněná místa kolem nového hlavního města. „Na Berounce, Sázavě a třeba v lesích okolo Mníšku to vypadalo podstatně jinak než dnes. Móda chat a trampingu ještě nenastala, a tak dle svědectví současníků bylo možno bloudit lesy celé hodiny a nepotkat ani živáčka,“ všímá si publikace „Praha 1921“.
„Profesionalizace turistiky“
Klub československých turistů se před 100 lety lvím podílem účastnil na rozvoji výletování nejen po pražském okolí, kde vznikaly značkované turistické cesty, hotely a noclehárny. V Praze bylo možné zakoupit nejrůznější průvodce a turistické mapy. Díky pozemkovým reformám se také klub „zmocnil“ některých neudržovaných hradních zřícenin a zámků. „V rámci svých skromných možností provedl nejnutnější údržbu, a tak zachránil nejednu cennou historickou památku před jistou zkázou,“ dodává Miroslav Honzík.
