22°C
Přinést domů nakoupené potraviny a ihned je umístit do lednice, která se sama pomocí stroje ochlazuje a udržuje jídlo čerstvé. V dnešním světě samozřejmá záležitost.
Ovšem před tím, než bylo vlastnictví ledničky v českých podnicích a domácnostech naprosto obvyklou záležitostí, bylo potřeba spoléhat se na matku přírodu. Ledaři proto v metropoli těžili led ze zamrzlé Vltavy a vodu v pevném skupenství potom tito muži prodávali všude, kde bylo potřeba uchovávat jídlo i další produkty.
Vytěžený led překážel v pražských ulicích
Velice zajímavý vhled do tehdejších praktik z hlediska „ledování“ uvádějí historické Věstníky hlavního města Prahy z let 1912 a 1947, které se tematice věnovaly. Dodnes se tyto dokumenty nacházejí v Archivu hlavního města Prahy.
Vytěžený led z pražské náplavky podle dobových informací komplikoval tehdejší dopravu. Město se problematice intenzivně věnovalo a snažilo se přijít se systémem, který by vyhovoval všem, tedy ledařům, chodcům i veřejné dopravě.
„Ledování v Praze zahájeno bylo ve všech náplavkách v pondělí 15. ledna 1912. Před nedávnem konala se na policejním ředitelství anketa všech zájemníků a rokování o tom, jakým způsobem upraviti dovoz a skládku i odstraňování ledu, aby doprava a přechod po chodnících nebyly rušeny,“ nastínil problematiku ledování na počátku 20. století věstník z roku 1912.
Tehdejší úřady připomněly, že „nepřístojnosti“ se na veřejném pražském prostoru z důvodu ledování objevovaly každoročně. „Zejména bývají chodníky po celý den ledem zasypány, takže obecenstvo musí choditi v jízdní dráze, v některých ulicích bývá vozba elektrických drah značně rušena,“ informoval věstník.
Tramvaje a chodci měli přednost
Úřad ve svém prohlášení z ledna 1912 význam ledování podporoval s tím, že by se na toto podnikání měl brát ohled, ovšem veřejné zájmy, jako byla bezpečnost chodců nebo provoz veřejné dopravy, tím nesměly trpět.
Pražské autority tehdy proto nařídily, že podnikatelé s ledem musejí mít tolik pracovníků, aby led z ulic metropole zmizel co nejrychleji. Dalším nařízením byl posyp chodníků po odklizení překážek.
„Pro nejdůležitější komunikace, jako Příkopy, Ferdinandovu tř., Celetnou ul., Spálenou ul. a Újezd, bude učiněno další opatření, že totiž c. k. policejní komisařství v dohodě s magistrátem král. hlav. města Prahy na základě místního ohledání, ke kterému též dotyčný živnostník má býti přibrán, budou stanoviti podmínky, za kterých dovoz ledu k jednotlivým živnostem díti se má,“ uvedl dobový text z počátku 20. století snahu udržet tehdejší nejvýznamnější dopravní cesty bez komplikací.
Podnikatelé platili za těžbu ledu nájemné
O 35 let později se Věstník hlavního města Prahy z roku 1947 pozoruhodným způsobem věnuje vývoji v historii ledování. Zpráva hovoří i o nedostatečně mrazivých zimách a skutečnosti, že chybějící přírodní led se nahrazoval umělým.
„Jakmile začne jen trochu mrznout, desítky lidí v Praze mají o Vltavu zcela jiný zájem než průměrný pražský občan. Jsou to totiž ledaři, t. j. zvláštní druh lidí, kteří se uplatní jen krátkou dobu v roce, ale bez nichž by se ledování nemohlo vůbec obejít, poněvadž je to práce odbornická,“ popsal věstník, že ani roku 1947 se Praha bez ledařů neobešla.
Ledování tehdy nezajišťovalo přímo hlavní město, ale soukromé firmy, které za tuto výsadu platily poplatek bez ohledu na to, jestli se podaří led vytěžit, či nikoliv. „Tak se již stalo, že nájemce platil nájemné, aniž mohl ledovati, protože řeka vůbec nezamrzla,“ prozradil dobový text.
Za čtyři týdny v lednu roku 1947 se podařilo „naledovat“ 1 200 vagonů. Šlo o nedostačující množství, protože na daný rok se předpokládala spotřeba 2 000 vagonů. Nouzi o led hodlali podnikatelé dokrýt výrobou umělé náhražky.
„Hlavními spotřebiteli vltavského ledu jsou podniky hostinské, dále podniky potravinářské, které ledu užívají k chlazení masa, mléka a másla, jakož i nemocnice a částečně i průmysl farmaceutický,“ popsal věstník všechny nejvýznamnější odběratele ledu.
Zápas mezi přírodou a technikou
Stejnojmenným nadpisem se Věstník hlavního města Prahy z roku 1947 věnuje srovnání přírodního dobývání ledu s výrobou umělého. Poznamenal, že umělý led může být okamžitě dostupný, pokud je „příroda někdy skoupá“. Praha podle historického textu eviduje případy, kdy se led kvůli nedostatku dovážel do Prahy také z venkova.
Umělý led tehdy doplňoval nedostatky při špatné zimě. Jeho výroba v té době předpokládala značnou spotřebu elektrické energie, získávání přírodního ledu bylo tedy ve všech směrech mnohem praktičtější.
„Byla léta, kdy se do Prahy dovážel led až ze Stupčic, Sudoměřic i z jiných míst takzvané české Sibiře. Před válkou se dopravoval zvláštními vagony. Dnes by byl tento způsob příliš drahý, nehledě k tomu, že nelze takto železniční dopravu vůbec zatěžovati,“ informoval věstník.
Praha měla dle důkazů z dobových dokumentů výhodu, že zde existovala možnost vytvořit zásoby ledu z místního zdroje. Ledování totiž neprobíhalo pouze na širokém řečišti hlavního koryta, ale například také v Braníku, kde ledaři vytvořili zvláštní laguny. Protékal jimi proud vody, který ale nebyl prudký. Voda ve Vltavě zde proto rychleji a hlouběji zamrzala.
„Letošní led je 35–40 cm silný, vznikl za velmi prudkých mrazů, tím jest i velmi hodnotný – neboť tak získal i větší mrazivost, oproti jiným letům, kdy zima bývá mírnější. K úspěšnému ledování nestačí pouze mráz, nýbrž i přiměřené počasí po dobu aspoň šesti týdnů, aby se led mohl náležitě zpracovat a uskladnit do ledáren,“ oznámil radostně věstník roku 1947.
Prohlédněte si historické fotografie ledařů v Praze:
