Velocipéd pochází z roku 1870. Do Česka se dostal o deset let později. V roce 1880 byl dokonce založen klub velocipedistů. Po dvou sezonách od založení měl stovky členů, včetně známých osobností a šlechty. V dalších několika málo letech vzniklo na dvacet pražských a více než 60 venkovských klubů s tisíci členy.
Návštěvníci se mohli v sobotu dopoledne podívat na nacvičenou choreografii, takzvané reje, kdy se představili pánové a kola nejrůznějšího stáří. Následoval závod. Ovšem ne jen tak ledajaký. Závodilo se o to, kdo dojede do cíle poslední.
Podívejte se na krátkou ukázku z Pražské míle. Eva Fornálová
Návrat časem
„Roky jsem jezdil na srazy historických kol a jezdil jsem dlouho na klasickém plášťovém kole a to vysoké mě stále lákalo,“ vzpomínal na své začátky Antonín Jedlička. „Tak jsem si ho před rokem pořídil a od té doby jezdím na vysokém kole,“ dodává s pýchou.
Pořídit si takové kolo není vůbec levné. „Základní cena bývá od 35 tisíc výš,“ prozradil velocipedista. „Napodobeniny se pohybují v řádech deseti tisíců, ty originály vyjdou i na několik stovek tisíc, jako nové auto,“ prozradil milovník obřího kola. Velociped se navíc musí vyrábět na míru svého jezdce, aby dosáhl.
Nešťastné pády
Přestože hned v úvodu spanilé jízdy mohli návštěvníci vidět nepěkný pád, Jedlička na velocipedu upadl během ročního tréninku pouze jedinkrát. „Upadl jsem prozatím pouze jednou, a to kvůli své hlouposti,“ svěřil. O helmě ani chráničích neuvažuje. „Chce to jezdit v tom dobovém oblečení, moderní věci se k tomu nehodí,“ stál si za svým pan Antonín.
Velikost má své pro i proti
Obří kolo ale není jen na okrasnou jízdu po parku. „Dá se s ním jet i do kopce,“ vysvětloval velocipedista, který si jízdu na kole pochvaluje. Ovšem přiznal, že čím větší kolo, tím je náročnější výšlap kopců, který se tak s velikostí kola může stát až nemožným.
Zato čím větší velociped máte, tím větší naberete rychlost. „Jel jsem s tím okolo 35 kilometrů za hodinu,“ prozradil. Jediné, co je podle něj náročné, není nasedání, ani jízda, ale slézání.
