9°C
Hana Lhotková se pedagogické činnosti a práci s dětmi věnuje už čtyřicet let a již asi čtyři roky se kromě toho věnuje také vzdělávání budoucích chův. Aby mohly pracovat právě v dětské skupině, musí absolvovat vzdělávací kurz. V těch, se kterými má zkušenost, se půl roku intenzivně věnují řadě oblastí jako je bezpečnost práce, zdravověda, nebo první pomoc.
Sama přednáší psychologii, pedagogiku a také psychopatologii. Ta se zabývá tím, jak řešit různé problémy, se kterými se děti mohou potýkat, jako jsou vady řeči nebo i třeba autismus. Například v kurzech na Praze 4 vybírá ideální kandidáty do kurzů psycholožka. „Stalo se, že někdo neprošel a nebyl vhodný. Za tu dobu, co to dělám, nepošly dvě,“ říká. Kurzy se ale hodně liší a ne všude se musí psychologické testy absolvovat. „Je to tak, jak si to ta skupina nastaví,“ doplnila. Většinou se z její zkušenosti daří vybrat uchazeče, kteří o tu práci mají zájem, víc ale vždy většinou ukáže až praxe.
Rozhodně se podle ní ale nedá říci, že jakékoliv vzdělání znamená, že učitelka nebo chůva bude s dětmi umět pracovat. „Setkala jsem se s ženami, které neměly žádné vzdělání a byly ideální učitelky i s těmi, které měly vysokoškolské vzdělání a žádnou empatii. Nedá se to úplně paušalizovat,“ poznamenala. Sama má takovou zkušenost, že ne každý, kdo s ní před lety s prací s dětmi začínal, u ní také vydržel.
Musí si umět říct, že na to nemají
Osobně se případy týrání nesetkala, ale připouští, že takové situace vznikat mohou „Stává se to a stávat se to bude, protože práce s dětmi není jednoduchá a může tam docházet k vyhoření,“ doplnila. Setkala se například s kolegyní, která po pěti letech přestala práci zvládat, začala být na děti nepříjemná a musela si dokázat říct, že už to nezvládá a skončit.
Podle Hany Lhotkové si je potřeba uvědomit, že v dětských skupinách chůvy působí vlastně jako náhradní rodiče a tito lidé by měli mít určitou sebereflexi. Může se také stát, že někdo tuto práci už nezvládá, ale nedokáže odejít. Odhalit něco takového předem je ale hodně těžké i u učitelek, které studují několik let na vysoké škole.
Předcházet vyhroceným situacím by se podle ní dalo větší kontrolou toho, jak péče o děti ve skupinách probíhá. „Když vejdete do třídy, je tam hluk a děti neposlouchají, tak je tam něco špatně,“ říká. Měli by se také ozvat rodiče, pokud mají pocit, že s jejich dětmi není něco v pořádku. Důležitá je podle ní také nějaká zpětná vazba i k učitelům. „Všechno je to o lidech,“ domnívá se.
Vzhledem k tomu, že v dětských skupinách jsou i děti od dvou let, měly by chůvy být schopné se postarat hlavně o jejich základní potřeby a bezpečí. „Jestli se naučí písničku nebo jestli si bude malovat, to už je nadstavba,“ dodává Lhotková. Ve skupinách se děti socializují mezi svými vrstevníky a učí se úplně základní věci jako třeba říci si, že chtějí na záchod nebo, že si chtějí hrát.
Dětské skupiny mají poměrně dost podob, mohou to být tzv. lesní školky nebo existují skupiny zaměřené na jazyky. Některé provozují městské částí, mohou je provozovat i třeba neziskové organizace nebo soukromé osoby či firmy. Některé stojí i několik tisíc korun měsíčně, podle Hany Lhotkové úplně neplatí, že čím dražší tím lepší. „Přišlo mi dítě ze skupiny, kde se platilo 8 tisíc a neumělo vůbec nic,“ popsala jednu ze zkušeností.
