Jak dlouho pracujete jako dozorce?
Už 4,5 roku. Předtím jsem působil v armádě. Šest nebo sedm let jsem byl profesionálním vojákem, pak jsem přešel k vězeňské službě.
Jak vypadá vaše směna?
Do služby nastupujeme ve čtvrt na šest ráno a směna nám končí ve čtvrt na sedm večer. Ráno se s kolegy rozdělíme, zkontrolujeme vězně a zavedeme je na svá stanoviště. Do věznice se přijímají i noví vězni, to máme na starosti také my dozorci. Pokaždé, když nastoupí někdo nový, odvedeme ho na kontumaci (oddělení, kde probíhá vystrojení odsouzeného, sepsání a uložení osobních věcí, zdravotní prohlídka atd. – pozn. redakce). V průběhu dne předvádíme odsouzené k lékaři, například k psychologovi, třeba i k řediteli, pokud si řekne, že potřebuje mluvit s někým z odsouzených, řešíme s nimi různé jejich problémy a stížnosti.
Jaké problémy vězni dělají?
Je to různé, záleží na odsouzeném. Nejvíc problémoví jsou vězni, kteří nejsou zaměstnaní a mají tak více času. Například drží hladovky, vynucují si různé ústupky ze strany vězeňského personálu i občanských zaměstnanců, vyhrožují, že se sami poškodí, a tak dále.
Jak řešíte, když se rozhodne vězeň držet hladovku?
Existuje standardní postup, kterého se držíme. Snažíme se s odsouzeným nejprve promluvit, vysvětlit mu, že to nemá smysl, že to k ničemu nevede. Někteří si hladovku rozmyslí, protože zjistí, že ničeho opravdu nedosáhnou. Pokud tedy vyhlásí hladovku oficiálně, tak se odsouzený předvede k lékaři, který zkontroluje zdravotní stav, podrobí se i pohovoru u psychologa, ten pro změnu sleduje jeho psychický stav. Pokud hladovka skončí tím, že dojde ke zhoršení vězňova zdravotního stavu, pak je dotyčný předveden na nemocnici a tam ji už většinou ukončí, protože vědí, že ničeho nedosáhnou. Takže znova zdravotní prohlídka a tím hladovka končí.
Když vězeň hrozí sebepoškozením, má k tomu nějakou šanci?
Šanci se sebepoškodit má odsouzený vždycky. Tomu nelze zabránit. Pokud se rozhodne, že se poškodí, i kdyby neměl na cele žiletky, všechno se mu odebralo, tak si může ublížit, že si rozrazí hlavu o skříňku.
Čelili jste někdy s kolegy fyzickým útokům od vězňů? Nadávají vám?
Mně vězni vulgárně nenadávají, tudíž jsem takovou situaci nikdy neřešil a osobně nevím o tom, že by byl na Pankráci napaden příslušník ze strany vězněné osoby. Pokud by se tak stalo, jistě zakročíme, opět podle daných předpisů.
Máte oblíbené a neoblíbené vězně?
Všem měřím stejně. Nemůžete mít oblíbené a neoblíbené vězně. Jak si někoho oblíbíte, obrátí se to proti vám. Stejně tak naopak. Musíte se ke všem chovat stejně.
Musel jste někdy vyhledat pomoc psychologa? Že už vám práce lezla na hlavu?
Ještě mi to nevlezlo tak na hlavu, že bych musel nutně pomoc psychologa vyhledat, ale možnost tady samozřejmě je. I přes odbory nám je tady nabízena psychologická pomoc, i tady jsou psychologové, takže pokud by bylo potřeba, tak s tím by problém nebyl, si myslím.
Když vám skončí směna, jak se odreagováváte?
Jdeme si s kolegy většinou zacvičit, máme tady posilku, máme tady tatami – speciální žíněnky na výcvik bojových sportů, takže si chodíme i zaboxovat, někdo chodí tady hrát i fotbal. Často se stane, že jdeme přímo i po směně.
Takže i když skončíte v práci, tak tady přímo v objektu trávíte volný čas?
Ano, třeba si ve věznici dáme tři čtvrtě hodinky, zacvičíme si, ale samozřejmě někdo necvičí tady, někdo chodí do fitek, ten, kdo je tady na ubytovně, tak většinou využívá místní sportovní vyžití ve věznici.
Jak ještě jinak trávíte volný čas?
Věnuji se rodině a stále studuji policejní akademii. Chci se vzdělávat, pan ředitel mi k tomu dal i povolení. Beru si i kvůli škole služební volna, což je pro mě docela výhodné, hlavně časově.
Na videoreportáž z pankrácké věznice se podívejte ve zpravodajské show Selfie z Prahy:
Pronikli jsme do Věznice Pankrác! Jak si tam žijí? A rozhledna v Praze, z níž není vidět. Matěj Smlsal, Matěj Šrám, David Vaníček
