18°C
Proutěná cesta začala pro Zdeňka Pikala na přelomu tisíciletí. „Pletl jsem tehdy pomlázky do obchůdku manželky,“ vzpomínal. Následovalo mezidobí, kdy tvořil z pedigu, vnitřní části stonku ratanu, nakonec se ale upsal klasickému vrbovému proutí.
Košíkář Zdeněk Pikal z Domažlicka při práci. Romana Vébrová
Základy získal od letitého košíkáře z Mutěnína, oslovil též souseda Vojtěcha Urbana (†94), který se košíkářem vyučil a celý život pletl. „Probírali jsme spolu teorii, nosil jsem mu ukázat svá díla,“ uvedl Zdeněk Pikal. Zdokonalil se, ke košíkům přibyly nůše, mošny, krbové koše…
Tisíce vrb
Aby měl z čeho tvořit, vysadil na zahradě vlastní vrby. „Byly doby, kdy jsem jich pěstoval kolem 60 druhů, z Anglie, Švédska, Slovenska. Z nich jsem postupně vybral sedm, a u těch jsem zůstal,“ řekl. Dnes mu vrb na pozemcích roste asi 10 tisíc, i tak zůstává řemeslo pro učitele z výchovného ústavu v Hostouni „jen“ koníčkem.
„Živit se tím nedá, hned ale vidíte výsledek a krásně si vyčistíte hlavu,“ dodal Zdeněk Pikal. Pyšní se titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Plzeňského kraje, zkušenosti předává i zájemcům v košíkářských kurzech.
Chybami se člověk učí
Začátky bývají leckdy krušné, jen se nenechat odradit. „Vzpomínám na první použitelný proutěný košík, který jsem před lety udělal pro manželku. Šla s ním tenkrát hrdě do obchodu pro nákup, a když ho do něj dala, upadlo košíku ucho. Ale chybami se člověk učí, zjistil jsem, co bylo špatně, a od té doby už ucha drží,“ popsal Zdeněk Pikal.
Před časem si Zdeněk Pikal na jarmarku "naběhl" s opravou rozbitých košů. „Chodili za mnou lidé, jestli bych jim opravil ucho na košíku, až nakonec vyhlásila pořadatelka obecním rozhlasem, že koše též opravuji. Druhý den jich na mě čekala halda, některé už skoro nedržely pohromadě. Slovo jsem dodržel, měsíc jsem jen opravoval, ale zopakovat si to už nechci,“ vzpomínal s úsměvem košíkář.
Žádné „Ladovské“ vrby
Většina lidí má vrbu za strom z obrazů Josefa Lady, na kterém sedí u rybníka vodník. „Kmeni se říká hlava, tu dříve nechávali narůst, aby jim proutky neožíral dobytek na pastvě. Pro košíkáře to ale není dobré, proutky se větví a rostou křivě. Lepší jsou z babky, to je zastřižený pahýl u země, ze kterého rostou rovné, dlouhé a užší pruty. Z jedné je jich použitelných osm až deset,“ vysvětlil Zdeněk Pikal.
Proutí na košíky stříhá v zimě, kdy je z nich stažená míza a mají nejmenší pupeny. Ze sklizně se vyčlení pruty na mízování. Pustí kořínky, kůra se oddělí od dřeva, jdou tak sloupat a výsledný prut je světlý. Některé se vaří, oloupou, ty zhnědnou. Zbylé zůstanou, jak jsou, s kůrou. „Zjednodušeně, prutům, které mají kůru, se říká zelená vrba, světlá je mízovaná a hnědá je ta vařená,“ dodal košíkář.
