Chirurg měl v plánu jít do ambulance ve třetím patře, jenže ho zarazil telefonát kolegyně. „Byla rozrušená a říkala, že se tam střílí, a ať tam vůbec nechodím,“ popisuje doktor minuty poté, co vrah Ctirad Vitásek (†42) střílel v čekárně traumatologie.

Místo toho jste zamířil na urgentní příjem, kam mezitím převezli zraněné?

„Přiběhl za mnou přednosta kliniky s tím, že je to vážné a že mě tam potřebují. Hned jsem vyrazil.“

Co jste tam viděl?

„Byla tam žena s průstřelem hlavy a mladý muž se střelným zraněním těsně pod srdcem. Na toho jsem se soustředil já. Bylo nás tam asi třicet ošetřujících.“

Jak jste postupovali?

„Kolegové dělali masáž srdce, a i když ji dělali správně, nedařila se. Navíc bylo jasné, že musíme zastavit krvácení. Když je v břišní dutině masivní zranění, nelze pacienta otevřít na břiše. Tak jsem rozřízl hrudník na zádech mezi žebry, což se medici učí, ale v životě bych neřekl, že to budu někdy potřebovat. Hned jsem zasvorkoval aortu. Zároveň jsme podávali transfuze do kostí a masíroval jsem srdce.“

Rukou v hrudníku?

„Ano. Tím, že byl hrudník otevřený, mohl jsem provádět přímou srdeční masáž. Držel jsem srdce v ruce a masíroval ho. A ono naskočilo. Cítil jsem, že se jeho objem zvětšil a že pracuje dobře.“

Věřil jste, že se podaří muže zachránit?

„Určitě. Vždyť to byl zdravý mladý člověk, a ten má větší šanci, než starší a nemocný pacient.“

Ale běžel čas…

„Strašně rychle. Člověk chvíli vydrží bez funkčních jater, střev, ledvin… Ale je nutné zachránit hlavně srdce a mozek, který je do šesti minut bez kyslíku nenávratně poškozen.“

Ale to vy v tu chvíli nevíte…

„My sledujeme reakci zornic, když reagují na světlo, víme, že je to známka úspěchu, přestože třeba srdce vynechává. Vždycky má cenu bojovat. Já měl celou dobu ruku na srdci pacienta, i během převozu chodbou na sál, kde byl další tým dvaceti lidí.“

Co se dělo na sále?

„Tam jsme otevřeli hrudník a viděli tu hrůzu! Zranění bylo tak rozsáhlé, že již nešlo rekonstruovat anatomicky složitou oblast. Kdyby ho střelil o patnáct centimetrů níže, bylo by to asi jiné.“

Co bylo dál?

„Zkusili jsme všechno, ale srdce postupně sláblo. Cítil jsem, že přestává bít, a vše se pouze zhoršovalo. Srdce pak už netlouklo a prakticky jsem ho jen mačkal. I tak jsme ještě několik minut bojovali, bohužel v 8:55 jsme konstatovali smrt.“

Boj jste prohráli…

„Doufali jsme, že ho zachráníme. Vždyť my máme spoustu velkých vítězství… Ale i smrt patří k naší profesi. Když je to však něco takového, jako násilná smrt, jen tak to nejde přejít.“

Přitom jste bojoval. A to i ve chvíli, kdy mohl být vrah stále v nemocnici. Hodně lidí to označuje za hrdinský čin…

„Nejsem žádný hrdina. Já tady jen zastupuji velký tým lidí, který bojoval společně. Je mi ctí, že jsem mohl být jeho součástí.“

Sebralo Vás to?

„Jsou to silné momenty. Pacienti po nás po právu chtějí, abychom vždy podali nejlepší výkon. My tam nemůžeme plakat. Ale přiznávám, že už jsem viděl jiné zdravotníky brečet mimo operační sál. To už je pláč zoufalé bezmoci, když se pacienta nepodaří zachránit.“

VIDEO: Krajský šéf záchranářů Roman Gřegoř ke střelbě.

Video
délka: 01:58

Krajský šéf záchranářů Roman Gřegoř ke střelbě 

VIDEO: Svědectví paní Zdeny, která v nemoncici uklízí.

Video
délka: 01:15

Svědectví paní Zdeny ke střelbě