Slyšela jsem, že když za vámi někdo přijde a chce se nechat pokřtít, s nadsázkou říkáte, že mu to vymlouváte, a pokud si to vymluvit nenechá, pak je na křest připraven. Je to tak?
Já si myslím, že křtem se hlásíme k určité kultuře civilizace, ve které vyrůstali naši rodiče, prarodiče, praprarodiče…Tak jako má každý z nás občanský průkaz nebo cestovní pas a znamená to, že někam patří, tak i duše potom takhle někam patří. Křtem pak dostává takovou jakoby občanku, že je křesťan, není »bezdomovcem«.
Souhlasil byste s tím, že spousta farářů také nemá problém si zajít na pivo, na cigaretu, ale bojí se tím prezentovat?
Souhlasil. Hezký příklad je film Rabín, kněz a krásná blondýna, kdy Edward Norton říká, že by lidé chtěli, abychom my faráři byli takoví, jací oni sami nejsou. A je to tak. Lidé by chtěli, abychom neměli žádnou nectnost z těch, které oni mají. A to nejde, my jsme taky jen lidé. Máme klady a zápory. Ale občas se potkávám s tím, že někdo řekne: Farář by neměl tohle, neměl by tamto. Myslím si, že tím spějeme k tomu, že se faráři začnou chovat pokrytecky. Nepřestanou kouřit, chodit do hospody. Budou kouřit tak, aby je lidé neviděli, a jezdit do hospody tam, kde je nikdo nezná.
Je vůbec něco, co kněžím toto striktně zakazuje?
Není. Já jsem člověk milující svobodu a říkám – nechte si svůj model života. Ani já vám svou víru a pohled na svět nevnucuji. Součástí našeho života je přirozenost, neměli bychom si hrát na něco, co nejsme.
Považujete filosofii s přirozeností za své motto, nebo máte nějaké jiné?
Jako motto se mi líbí text od polského básníka Twardowskeho: »Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí«. Když jsem nad tím jednou přemýšlel, že až budeme jednou na konci bilancovat svůj život, nebude nás mrzet, co jsme udělali, pokud jsme byli schopni říct promiň. To, co nás bude nejvíce mrzet, bude to, že jsme mohli milovat a nemilovali, mohli odpustit a neodpustili. Myslím, že o tom je náš život. Není to o tom neudělat něco špatně, ale umět si to přiznat. Pro spoustu křesťanů je problém udělat nějaký hřích, ale o čem to je, neudělat žádný hřích. To není nic špatného. Můžeme zakopnout, ale musíme vstát a běžet dál.
Znám lidi, kteří byli věřící, ale když něco udělali, ani se nad tím nepozastavili, protože si řekli, že se z toho vyzpovídají a zase bude všechno v pořádku…
To je taky špatné. Řeknu vám ale, že věřící člověk není vždy lepší od nevěřícího. Být dobrým člověkem je povinností každého. Víra je pak něco intimního, co dává mému životu drive, dynamiku, ale nedělá to ze mě lepšího člověka.
Farář musí být často také psycholog...
Ano. Ale moc prosím, nechoďte za mnou (smích). Řeknu vám, že mě tohle velice zatěžuje. Tím, jak jsem mediálně trochu vidět, spousta lidí mi píše, vyhledává kontakt a potřebuje řešit své problémy. Víte, já jsem na to sám a nemohu spasit celou republiku. Mám mraky nepřečtené pošty, stresuje mě, když vidím, že mám v doručených nějaké nepřečtené zprávy. Vždy odpovídám, že se mi těžko mail čte, ale ještě hůř se mi odpovídá.
Sešli jsme se v Ostravě. Jak se vám tu líbí?
Já jsem tady skoro jako doma. Pocházím z Těšínska, to je co by kamenem dohodil. Je mi to tady blízké, protože je to pořád Slezsko. Ale copak město, hlavně ti lidé, ta atmosféra tady! Já mám pocit, že lidé jsou tady úplně jiní než jinde v Česku. Možná ještě Valašsko, jižní Morava, tam jsou také jiní lidé. Ale v Ostravě jsou strašně otevření, srdeční, umí se bavit. Možná je to proto, že tito lidé vědí, co znamená dřina, co znamená těžká práce. A to jde velmi často ruku v ruce. Tam, kde lidé těžko pracují, si také více váží volné chvíle a umí ten čas využít.
Jakou máte rád hudbu?
Nemám žádný vytříbený vkus. Poslouchám muziku podle nálady. Mám rád harmonickou hudbu. Pak je jedno, jestli je hlasitá nebo tichá, jestli je to pop nebo klasika. Já tam potřebuji slyšet harmonii, protože ji potřebuji i v životě.
A když je čas si něco přečíst, po čem sáhnete?
Možná to zazní infantilně, ale mým oblíbeným autorem je Exupéry. Protože to byl autor, kterému jsem vděčný za to, že jsem začal číst. Dnes již ale beletrii skoro nečtu, spíše odbornou literaturu, psychologie, sociologie a podobně. Měl jsem k tomu vždycky vztah, ze sociologie jsem dělal magisterskou práci.
Kdo je Zbigniew Czendlik?
Zbigniew Jan Czendlik (53), řečený Zibi, je římskokatolický kněz. Narodil se v Polsku, ale léta žije u nás. Má dva bratry a jednu sestru, která je jeptiškou v Německu. Po dokončení teologických studií byl v roce 1992 vyslán do Česka, od roku 1993 působí v Lanškrouně. V roce 1997 se mu podařilo dokončit opravu kostela svatého Václava, který byl v době jeho příchodu do Lanškrouna zchátralý. V roce 2008 byl jmenován lanškrounským děkanem. Je mediálně známý, přátelí se s mnoha celebritami v čele s Lucií Bílou. V březnu 2017 kandidoval do Rady Českého rozhlasu, ale neuspěl.
VIDEO: Kněz Czendlik ukázal svoji »ženu«: Co o něm prozradila?
Farář Czendlik ukázal svoji „ženu“: Co o něm prozradila? TV Barrandov
