Proč zrovna Tibet? Bylo tam nějaké ovlivnění duchovním světem? Návštěva dalajlamy po sametové revoluci? Nebo to charakterizuje klid a mír ve vašich duších?

Název pro naši kapelu vznikl ještě před rokem 1989 v legendární brněnské vinárně Venuše mezi ulicí Českou a Jakubským náměstím, která již neexistuje. Scházeli jsme se tam s Jirkou Šteflem a spřádali plány a snili o vlastní rockové skupině. Přinesl jsem tam jednou anglické vydání Tibetské knihy mrtvých a bylo jasno. Jsme mírumilovní, máme rádi hory a tajemství. Tak začal vznikat náš brněnský Tibet.

Navštívil někdo z vás Tibet coby svou zemi zaslíbenou?

Tibet přímo ne, ale v rámci expedice Masarykovy univerzity v roce 1994 jsem strávil několik měsíců na cestách kolem jezera Bajkal v centrální Sibiři a poblíž mongolských hranic hledáním a mapováním nových i starých tibetských klášterů, tzv. datsanů, a také původních šamanských posvátných míst. Dost jsem si tehdy poopravil pohled na naši civilizaci.

Loni na podzim jste oslavili čtvrtstoletí existence. Držíte si repertoár, který bych nazval energický melodický rock. Jak takové hudební manželství po 25 letech popsat?

No asi tak jako jakékoliv jiné podobné manželství po pětadvaceti letech. Někdy jsme nahoře, jindy trochu dole, občas něco zaskřípe, ale to podstatné nás drží pohromadě, hudba, kterou máme rádi a která nás baví.

Kapela se rozjela až po sametu, znamená to, že jste v osmdesátkách úpěnlivě hledali, co vám hudebně sedne?

Nejen v 80. létech, ale i v devadesátkách a vlastně hledáme pořád. To patří k tomu, když člověk něco tvoří. Hledá a inspiruje se, jak umí. Když má dost štěstí a dělá to poctivě, vzniknou hezké písničky.

Každá kapela zažije kritické chvíle. Rozhádali jste se někdy tak, že to vypadalo na konec?

No je jasné, že za 25 let přišly i kritické momenty, ale mám pocit, že i tehdy jsme všichni tak nějak uvnitř cítili, že to nezabalíme, že to máme rádi a stojí nám za to něco obětovat.

V čem je soudržnost Tibetu?

Jeden druhého si vážíme za to, jaký je.

Kapely z Brna to měly vždycky mimo Moravu těžké, »ve světě« jich uspělo jen málo. Jak se podařilo vám prorazit?

Nevím, jestli jsme přímo prorazili, ale pár hezkých momentů i úspěchů jsme myslím s naší hudbou zažili určitě. Objeli jsme malé kluby pro pár lidí i velké monstrózní festivaly pro tisíce lidí v celé naší republice, na Slovensku, a dokonce v Holandsku i Belgii. Hráli jsme na pódiu s Def Leppard, Smokie, Uriah Heep, Elánem i s Plastic People, natáčeli ve studiích s našimi nejlepšími hudebními producenty i s producenty z USA. Když tohle všechno člověk zažije a vydrží, nějaký ten malý úspěch se nakonec může dostavit.

Co se týká role předskokanů. Jaký dojem jste si ze setkání s rockovými dinosaury odnesli?

Že jsou to všechno milí chlapíci, kteří mají rádi muziku. Jsou většinou přátelští, a i když jsou velmi úspěšní, jsou vlastně jinak úplně normální.

Kolik koncertů ročně uděláte, preferujete menší sály, kluby nebo třeba letní festivaly?

Hudbu děláme hlavně pro radost, takže už nehrajeme tak často jako dřív, ale když, tak si hlavně užíváme. Živé hraní je velká zábava a energie. Je celkem jedno, jak velká akce to je, jestli malý klub nebo velký festival, důležité je navázat s posluchači kontakt. To jde nejlépe v menších prostorách, takže poslední dobou hrajeme často i akusticky. To bývá moc hezká věc.

Máte nějaké hudební vzory, kapely, které změnily svět? Nebo jste si řekli, že chcete být originální, s vlastní hudební tváří?

To druhé. Samozřejmě nás ovlivnily velké kapely, ale podstatou zůstává vlastní produkce. Člověk je tvor tvořivý, takže i my děláme vlastní hudbu a snažíme se být originální, ale ne za každou cenu. Proto děláme písničky v češtině.

Zkuste říci, jaké povahy se v Tibetu sešly? A jak vlastně vznikají vaše skladby?

Jsme, myslím, hodní kluci… Jiří je pracant a organizátor, Lukáš citlivý, šikovný a milý člověk, Zbyněk je plný aktivity a nápadů, veselý talentovaný muzikant. Jaký jsem já, to si netroufám popsat, snad jen že rád něco vymýšlím. Naše hudba vzniká společně, rozvíjíme své nápady a já pak skládám texty, aby z toho byla hezká písnička.

Speciální otázka: Jste vědeckým pracovníkem v Mendelianu, co na vaši hudební vášeň říkají kolegové-vědci? A už někdo z nich zavítal na koncert Tibetu?

Kolegové jsou tolerantní a nemají s mou zálibou v hudbě, myslím, žádný problém. Jasně že mám mezi kolegy velké fanoušky, kteří často, ne-li pravidelně navštěvují naše koncerty.

Aktuálně jedete na slovenské turné s Elánem. Popište atmosféru akce, na kterou míří tisíce fandů. A jaký byl ohlas na vaše vystoupení?

Je to super velká akce, každý koncert je opravdu velký pro tisíce fanoušků. To má vždycky zvláštní atmosféru, která se dá těžko popsat, zejména, jste-li toho všeho účasten v zákulisí. Zatím jsme absolvovali první koncert v Nitře, a přestože jsme jen předkapela, na kterou tam lidé nepřišli, myslím, že reakce diváků byla víc než překvapivě vstřícná. Moc se nám to líbilo.

Jak se změnil svět vašich fanoušků od roku 91, kdo na vás vlastně chodí?

Tak asi jsme všichni malinko zestárli, ale zase přibylo spousta těch mladších a to je moc fajn.

Prozraďte, jakou musí mít muzikanti po 25 letech hraní motivaci, aby chtěli dál pokračovat?

Ta motivace je v té krásné muzice a v tom všem, co s tím souvisí. Milujeme tvořit nové písničky a pak je hrát lidem a předávat si vzájemně tu zvláštní energii. Na tom je po čase člověk asi závislý.

Čím nás v nejbližší době překvapíte?

Máme za sebou Nitru, teď nás čekají další koncerty s Elánem 28. 8. v amfiteátru ve Východné a 23. 9. v Martině. Mezitím připravujeme klubové hraní na podzim a snad zbude čas ještě na další klip k aktuálnímu albu Para.světy, které vyšlo vloni.

O kapele Tibet

Jiří Sekerák (zakládající člen) – texty, zpěv, Jiří Štefl (zakládající člen) – baskytara, Lukáš Hrabovský – kytara, Zbyněk Raušer – bicí, Petr Vontor – aktuálně hostující kytara

Alba: Šambala (1996), Šrivatsa (2000), The Semish Album (2007), Robinsonaut (2012), EP Signál (2014), Para.světy (2016)

Video: Poslechněte si hit Tibetu Buď mou!

 

Fotogalerie
15 fotografií