Petra (45) řeší hříchy vězňů v kuřimské věznici: Anální skrýš, spolknutý mobil i sprosťárny!
-
Když před 16 lety nastupovala k Vězeňské službě České republiky, byla historicky první dozorkyní v kuřimské věznici. Teď tam Petra Vašková (45), jedna z hlavních hrdinek nové dokumentární série Ve službě za mřížemi, pracuje na oddělení prevence a stížností, kde řeší trestné činy, jichž se odsouzení dopustí přímo ve vězení. Rázná a srdečná blondýna se s Bleskem podělila o překvapivé, leckdy bizarní, ale také dojemné zážitky ze služby. Jak vypadá její den? Jak si jako žena mezi odsouzenými muži zjednává respekt? A co nejšílenějšího musela řešit?
- 1.
Historicky první dozorce-žena
Petra nastoupila k Vězeňské službě ČR před 16 lety. Měla vystudovanou sociální pedagogiku a za sebou první práci v Armádě spásy, kde se často setkávala s lidmi, kteří se vrátili z výkonu trestu. „V mnohém to byla v podstatě stejná sorta lidí. Zajímaly mě jejich příběhy, vždy mě bavilo pracovat s marginální skupinou lidí, která je v podstatě vyloučená ze společnosti, a tak mě pak osud přivedl do věznice,“ vysvětluje, jak se k netradičnímu zaměstnání dostala.
Deset let pak pracovala u dozorčí služby – byla vůbec prvním dozorcem ženského pohlaví v kuřimské věznici, která je přitom ryze mužská: jde o věznici s ostrahou, kam se dostávají muži ve středním a vysokém stupni zabezpečení a má také jediné oddělení sexuálních deviantů v republice.Jak si jako žena mezi bandou mužských vězňů dokázala zjednat respekt? „Autorita není o tom, kolik máte svalů, ale o tom, co ze sebe vyzařujete. Já jsem s autoritou u vězňů problém nikdy neměla. Získat si respekt znamená především být důsledný, dodržovat své slovo, jednat podle daných předpisů a mít zdravou míru asertivity. Na druhou stranu nemůžete jednat příliš povýšeně nebo arogantně. Musíte mít vytyčené jasné hranice, aby vězeň věděl, kam až může zajít – a oni jsou na to obzvláště citliví. Devadesát procent z nich jsou velmi zdatní manipulanti, kteří mají šestý smysl a hned vycítí, jestli proti nim stojí silný, nebo slabý soupeř,“ říká Petra.
- 2.
Sprosťárny na denním pořádku
I teď při práci preventistky Petra dennodenně čelí ze strany vězňů slovní agresi – na denním pořádku jsou vulgární urážky, sprosté narážky na vzhled nebo rodinu i nechutné návrhy. „Ze zákona o výkonu trestu vyplývá, že se vězeň musí chovat slušně. Pokud mě verbálně napadne, jsem tam od toho, abych byla důsledná a napsala na něj záznam kázeňského přestupku, který se potom dál řeší, nicméně to ho často neodradí od toho, aby to udělal další den znovu. Proto si to člověk absolutně nesmí připouštět k tělu,“ vysvětluje.
- 3.
Anální otvor jako skrýš
Na oddělení prevence a stížností řeší Petra trestné činy odsouzených osob, zabývá se také stížnostmi vězňů. „Je to hodně papírová práce, nicméně chodíme i do terénu – třeba hledáme drogy, které si vězni pašují mezi sebou. Vyslýcháme vězně, jako je vyslýchá policie, jsme v podstatě policisté uvnitř kriminálu,“ popisuje, co její práce obnáší. Většina stížností se podle ní týká toho, že se vězni domnívají, že jsou nějakým způsobem kráceni na svých právech, což ale vyplývá z podstaty výkonu trestu. „S tím oni se ale velice, velice těžko smiřují. Mají pořád pocit, že je vězeňská služba nějakým způsobem poškozuje. Vězeňská služba si ale dovolí jenom to, co má zákonem dáno, o čemž oni mají jiné představy,“ říká Petra s tím, že důvodnost stížností je minimální.
Nejčastějšími trestnými činy, kterých se vězni uvnitř kriminálu dopouštějí, jsou podle Petry opakovaná pozitivita na omamné a psychotropní látky, která pochopitelně není povolená, dál to, že mají mobilní telefon nebo navazují nepovolené kontakty, například na pracovištích, a také násilí jakéhokoliv druhu – sebepoškozování či násilí mezi odsouzenými. „Zažila jsem vězně, který měl telefon ukrytý v žaludku. Jsou to takové malinké telefony, které vypadají jako dálkové ovládání na auto, a vězeň ho ve strachu, aby ho u něj při prohlídce nenašli, spolknul. Měl ho v sobě dva měsíce, než mi to přišel říct a mohli jsme to vyřešit,“ prozradila Vašková s tím, že nejčastější „skrýší“, kde vězni pašují zakázané věci, je anální otvor. Výzva, aby vězeň při prohlídce udělal pár dřepů, prý ale nic nevyřeší. „Udělá klidně několik dřepů, ale ven to z něj nevyjede, prostě nevyjede. To je předsudek,“ směje se Petra.
- 4.
„Jediný dvě holky v lágru“
Práci ve vězení má ráda mimo jiné proto, že si užije spoustu legrace, ač by to nejspíš málokdo čekal. „Vůbec si nemyslím, že se jedná o smutnou práci. Příslušníci vězeňské služby mají svůj specifický humor, velmi suchý, cynický, jízlivý humor, který tam jede dennodenně a je to v podstatě nějaká naše obrana, abychom se nezbláznili. I s vězni zažívám spoustu humorných situací, není vždycky jen vážná nebo napjatá atmosféra,“ vypráví Petra a přidává i jednu z vtipných historek, kdy po ní jeden z homosexuálních vězňů chtěl řasenku.
„Ke své orientaci se hrdě hlásí a ve vězení z ní docela dobře profituje, to asi nemusím říkat. Jednou stál u katru a říká mi: ,Paní Petro, já bych nutně potřeboval, jestli byste mi nedonesla nějakou vaši starou řasenku, sbalili mě na ulici, já si bez té řasenky připadám jako nahý.' Já mu říkám: ,Pane XY, chápu naléhavost vaší prosby, ale my opravdu vězňům nemůžeme nic nosit, máme to zakázané.' Byl z toho nešťastný, tak jsem se zamyslela a poradila mu, aby se domluvil s nějakým vězněm, který bude mít nárokový balík, aby mu manželka přibalila řasenku a on mu ji pak tady předal. Zřejmě to klaplo, protože za 14 dní přišel krásně nalíčený, měl řasy i linky, a já jsem mu na dálku ukazovala palec, že jako dobré, že mu to sekne. On byl celý blažený, přišel ke mně a říká mi: ,Paní Petro, my dvě jsme jediný holky v tomhle lágru, my musíme držet při sobě.‘ To je nesmrtelná věta, na kterou nikdy nezapomenu,“ směje se Petra.
- 5.
Nejemotivnější okamžik
Další emotivní okamžik zažila před několika lety, když dozorovala v jídelně, kam odsouzení chodili na obědy. „Byla tam okna, která se dala otevírat na ventilačku, a před nimi byla mříž. Do jídelny k nám začali létat vrabci, byli tak odrzlí, že věděli, že tam vězni mají chleba, a oni jim ho tam drobili, byli na vrabce zvyklí. Jednou se ten menší sekl ve ventilačce mezi mříží a oknem a jídelna začala šumět, jak se asi stovka vězňů začala dohadovat, co s ním. Šla jsem tam, toho malého zaseknutého vrabce jsem vytáhla a šla jsem s ním až ke dveřím jídelny a tam jsem ho vypustila. V ten moment jídelna na 20 sekund úplně ztichla a pak najednou jeden z vězňů zařval: ,Svoboda!‘ To mi úplně naskočila husí kůže, byl to pro mě fakt silný zážitek,“ vypráví.
- 6.
Strach? To nejde
Petra je od pohledu rázná žena s přirozeným respektem, má ale někdy při své práci strach? „Vždycky říkám, že je potřeba rozlišovat mezi strachem a nějakým přirozeným respektem a ostražitostí. Pokud jdete mezi vězně na oddíl, nemůžete mít strach, nemůžete tam jít se staženým žaludkem, oni to na vás okamžitě poznají. Strach jako takový nemám, ale zároveň jsem ostražitá a dodržuju stanovený postup, kdy a jak s vězněm jednat, kdy a jak detekovat, jestli se k něčemu schyluje. Vždycky jdu na ten oddíl jištěná dozorcem. Nikdy tam nejdu sama. I když výslechy dělám o samotě, tak vězně pozoruju, vidím, jestli má rozšířené zorničky, jak se chová atd., a musím dopředu předvídat, co se může stát. Vždycky musím myslet dva kroky dopředu,“ uvádí s tím, že velké riziko je u zfetovaných vězňů, protože zfetovaný vězeň je nevyzpytatelný.
„Drogy ve věznicích jsou samozřejmě zakázané, ale 80 procent vězňů má drogovou minulost a snaha mít ve vězení drogy vždycky byla a vždycky bude. A že dělají zakázanou věc, s tím už se musí popasovat oni. Nejde o to, že vězeň bere drogy a mně se to nelíbí a musím to řešit. Ale za mě je důležité drogy ve vězení eliminovat hlavně proto, že zfetovaný vězeň je obrovské riziko jak pro spoluvězně, tak také samozřejmě pro naše zaměstnance, to je to, o co mi jde,“ dodává.
Při své práci se setkává i s řadou vězňů, kteří mají na svědomí vraždy a další ohavné činy. Z některých z nich podle jejích slov mrazí. „Jsou lidi, ze kterých jde taková aura, že si říkáte, že tohohle byste venku nechtěli potkat. On na vás nesáhne, nic vám neudělá, ale z toho, jak bezemočně s vámi komunikuje, jaká energie z něj jde, cítíte, že je to člověk schopný všeho,“ popisuje Petra, jmenovat ale nechce.
- 7.
Ženy jsou vítány
Je přesvědčená, že práce ve vězení je vhodná i pro ženy. Jaké předpoklady by měla adeptka na práci u vězeňské služby splňovat? „Měla by být zdravě asertivní, měla by mít v pořádku sebevědomí, měla by být empatická, musí být důsledná, musí mít právní znalosti o resortu – to vám dává svobodu v tom, že víte, jak máte jednat, aby vás vězeň nepřivedl do úzkých, abyste si mohla určit hranice, kam vězeň může a kam nemůže,“ říká.
Představa o tom, že každý zaměstnanec musí být připraven na to, že když se vězni začnou rvát, musí tam „vletět“ a odtrhnout je od sebe, je lichá. „To já jako žena samozřejmě dělat nebudu a nikdy jsem ani nedělala jako dozorkyně, nejsem žádná Xena. Vždycky jsem jenom poodstoupila a uvolnila jsem cestu přibíhajícím kolegům dozorcům, kteří to šli vyřešit. To je samozřejmě jasné, že v této situaci tam jste pro ty kolegy málo platná, což mi třeba někteří můžou vyčítat, na druhou stranu jsem byla zdatná v papírové práci, takže výpomoc byla oboustranná. Většina konfliktů se dá vyřešit slovně a většina agrese, proti které žena musí být odolná, je ta slovní,“ dodává s tím, že ženy mají ve vězeňské službě nezastupitelné místo.
„Vězeňská služba je především o tom, že s vězni musíte komunikovat, a já si myslím, že na to jsou ženy daleko lepší než muži, mají víc empatie, jsou vlastně sociálně víc citlivé. A leckterá ženská má daleko větší respekt u vězňů než leckterý muž,“ říká na závěr.
- 8.
Ve službě za mřížemi
Petra je jednou z aktérek nové dokumentární série Ve službě za mřížemi, kterou pro televizi Prima natočila dokumentaristka Martina Eretová (41). Ta už má s natáčením ve vězení bohaté zkušenosti – stojí mimo jiné za sérií Bez lítosti, při níž ve věznicích zpovídala doživotně odsouzené vrahy. Dokument Ve službě za mřížemi odstartoval 9. července a sleduje soukromé, ale hlavně pracovní životy celkem devíti zaměstnanců ze sedmi věznic Česka.
VideoVideo se připravuje ...Jaké bylo setkání s vrahy? Martina Eretová o mini sérii Bez lítosti Barbora Holá/Jan Jedlička
„Když jsem točila projekt Bez lítosti, přišla jsem do styku se zaměstnanci Vězeňské služby a říkala jsem si, že je to oproti policii nebo armádě taková ,Popelka‘ bezpečnostních složek, že je upozaděná. Viděla jsem, že to nemají jednoduché, ale že je to zajímavá, důležitá a také akční práce, a napadlo mě, že bychom mohli takový projekt – dokument o práci vězeňské služby a o tom, jak to v českých věznicích opravdu funguje – natočit,“ řekla Blesku Eretová.
Strach, že se jí při natáčení něco stane, prý neměla. „Dostávali jsme ,ochranku‘, někoho, kdo s námi chodil v uniformě a měl za úkol dávat pozor, aby se nám nic nestalo. Ale byly momenty, kdy náš protagonista zmizel a mě najednou na ložnici obklopilo třeba dvacet vězňů. Nechtěli mi nic udělat, jen si chtěli povídat, chtěli mi něco říct,“ směje se Eretová.