Břitvy, zapalovače i hřebíky v žaludku. Martina Eretová natáčí temnou realitu českých věznic

Doživotně odsouzení vrazi, vězeňské chodby, dopisy z basy a příběhy, které se vám vryjí pod kůži. Martina Eretová, režisérka úspěšné série Bez milosti (můžete vidět na Prima+), strávila poslední tři roky mezi lidmi, které většina z nás zná jen z novinových titulků. „Tři řady v kuse, tři roky… Už je to na mě moc, asi budu potřebovat chvíli vypnout,“ přiznává. S natáčením vrahů teď plánuje pauzu, ale na vězeňské prostředí rozhodně nezanevřela, to jí stále zůstává velmi blízké.

Dokumentární série Martiny Eretové jsou velmi kladně přijímány kritiky i diváky. Občas ale čelí nařčení, že z vrahů dělá celebrity. Ona si to nemyslí. „Netočíme se na okolnostech vraždy. Když vězně zpovídám, zajímá mě hlavně to, co je k tomu osudnému kroku dovedlo. Většina z nich měla strašlivé dětství. Ani to je neomlouvá, ale možná bychom se jako společnost měli zamyslet nad tím, že by asi děti neměly mít strašlivé dětství, aby z nich pak nerostli vrazi,“ zamýšlí se.

Byla by také ráda, kdyby její práce měla i preventivní rozměr. V této souvislosti vzpomíná na natáčení s vrahem, na které nikdy nezapomene. Jde o případ muže, který zavraždil dvě ženy, s nimiž se seznámil v hospodě. „Byly lehce pod vlivem a odešly s ním ven. Tam je pak zavraždil. To je přesně to, co maminky dcerám opakují - nechoď nikam s cizími muži. Jenže puberťačky nad tím často kroutí očima a nic si z toho nevezmou,“ říká režisérka. „Ale když slyšíte samotného vraha mluvit o tom, jak o těch ženách přemýšlí… Je to tak děsivé, že to ve vás zůstane. Tenhle díl jednou pustím své dceři. A mělo by to tak být ve víc rodinách. Pokud to třeba jedné holce zachrání život, mělo to smysl,“ dodává.

Smoothie, kávové kapsle a umělé osvětlení – nenápadná rizika, kterými denně ohrožujeme své zdraví

Eretová zůstává s některými vrahy v kontaktu i po konci natáčení. Proč? „Nepřijde mi fér je hned odstřihnout. Navázala jsem s nimi vztah, aby se mi otevřeli. Kdybych je pak hned zazdila, měla bych pocit, že jsem je jen využila. A to nechci,“ tvrdí v Blesk Podcastu. S vězni si občas posílá dopisy, jiný kontakt ani není možný. Podle ní je to ale dopisování spíš banální. „Píšeme si o běžných věcech, jak se máme. Já odpovídám hodně vágně. A navíc jsem mizerný dopisovatel, nemám na to čas,“ směje se. Možnost, že by ji někdo z nich po případném propuštění vyhledal, si uvědomuje. „Napadlo mě to. Ale věřím, že pro ně nejsem nepřítel, že všechno dobře dopadne,“ doufá režisérka.

Vězni jsou občas romantici

Vedle výpovědí vrahů v Bez milosti stojí i za dokumentární sérií Ve službě: Za mřížemi, jejíž druhá série právě běží na Prima+. Tam ukazuje svět věznic z druhé strany barikády – z pohledu vězeňské služby a civilních pracovníků. „Policisté, hasiči nebo záchranáři jsou vnímáni jako hrdinové. Ale lidé z věznic dělají neméně důležitou práci, a často velmi nedoceněnou,“ upozorňuje.

Vlčí hlad, který vás nutí jíst do prasknutí - nejen to je Prader-Willi syndrom. Rodiče malého Tea shánějí miliony na vývoj léku.

Podle ní jsou zaměstnanci věznic především srdcaři. „Jinak by tu práci dělat nemohli. Je psychicky extrémně náročná a není za ni moc peněz. Mají úžasný černý humor, to je takový jejich ventil. To jsou asi dvě věci, které většinu z nich spojují,“ říká. Ve službě: Za mřížemi natáčela Martina v mužských i ženských věznicích. „Upřímně, ty mužské mám radši. Muži jsou přímější, i když nadávají, řeknou to napřímo. Dá se s tím lépe pracovat. U žen je komunikace složitější,“ přiznává. V mužských věznicích se mladá režisérka samozřejmě nevyhnula ani různému pokřikování. „Ale občas to bylo i romantické. Kromě vulgárních poznámek, mi třeba jednou z okna cely pustili písničku Kočka od kapely Elán,“ směje se.

Druhá řada dokumentární série ji zavedla i do nejpřísněji střežené věznice v Česku, do Valdic. „Ve zdravotním středisku nám tam ukazovali rentgeny vězňů. Z toho jsem byla upřímně překvapená. Byly tam zapalovače, břitvy, hromady hřebíků... Dřív tohle vězni prý dělali často, chtěli se prostě aspoň na chvíli dostat ven. Zdravotní sestra ve Valdicích mi ale s nadsázkou říkala, že tohle „umění‘“ vězňů trochu mizí. Asi o sebe mají větší strach,“ dodává dokumentaristka s úsměvem.