„Zkrátka mě posedla sběratelská vášeň. Když se to rozkřiklo, občas mi někdo obdaroval, něco jsem odkoupil, něco zachránil na půdě před vyhozením. A uniforem a čepic zvolna přibývalo,“ vzpomíná Jiří Skokan na sběratelské začátky.
Fantazii se meze nekladly
Vyšňořená slavnostní uniforma anglické národní gardy visí vedle stejnokrojů našich pradědečků, kteří bojovali v zákopech první světové války. Nechybí uniforma carského důstojníka, letecké služby ministerstva vnitra či příslušníka nechvalně známých Lidových milicí.
Model „hejkala" coby dokonalé maskování ostřelovače dělá společnost uniformě rakouského hulána z 19.století či studenta amerického West Pointu.
„Co přírůstek, to příběh! Třeba čepice a šátek příslušníka dunajské pohraniční stráže mi daly zabrat. Přišly mě na nemalý peníz, ale stojí za to. Policejní uniformu z Mallorky jsem zase získal díky vstřícnosti tamního policejního šéfa. Na letišti při prohlídce zavazadla z toho byl trochu poprask, ale vyřešil to jeden telefonát na příslušné místo,“ usmívá se sběratel.
Polní čepice od Stalingradu
Svůj příběh má i zimní čepice wehrmachtu. Ustupující německá vojska na jaře 1945 nocovala v obci Křenovice u Slavkova. „V rodině u Jakešů přespal něměcký vojín, který ráno po snídani před nasednutím nakoně daroval tehdy pětiletému chlapci zimní čepici vehrmachtu se slovy, že tato s ním prošla celou válku včetně stalingradských bojů," popsal Jiří Skokan.
Federální uniforma přišla nazmar
Zaujme i policejní uniforma s fialovými pruhy na rukávech a znakem České a Slovenské federativní republiky. „Vyrobilo se jich asi 400 kusů, ale nikdy si je nikdo neoblékl. Mezitím se totiž Československo rozpadlo,“ vzpomíná na třicet let staré loučení Čechů a Slováků ve společném státě.
Ani mezi pokrývkami hlavy nechybí rarity. Elegantní bámský klobouček venezuelské či italské policistky, lodička příslušníka Waffen SS, exotická pokrývka hlavy jordánského policisty. A pochopitelně nechybí ani originál helma populárního londýnského „bobíka“.
Kam s nimi?
Sběratel má na čele vrásky snad jen kvůli jediné, ovšem zásadní věci. Kam s celým pokladem? Dvě pronajaté místnosti s neustále přibývajícími úlovky zřetelně bobtnají. Když se chystá výstava, je vybírání a ukládání do desítek krabic hodně náročnou prací.
„Rád bych sehnal stálé místo, kde by si všechno prohlédla veřejnost. Věřím, že se dohodnu s některým z muzeí,“ přemítá Jiří Skokan. Jeho unikátní sbírka by si to jednoznačně zasloužila.
