7°C
Byl jste nominován v kategorii činohra za roli Satana v Miltonově Ztraceném ráji a vyhrál jste…
Jsem šťastný. Potěšila mne už nominace, já jsem to nečekal. Potěšilo mne to za celý kolektiv a za naše divadlo. Je dobré, že se o představení píše, že se o něm ví. Miltonův Ztracený ráj není úplně jednoduché představení, režisér Dodo Gombár uchopil dílo neobvyklým způsobem. I díky tomu všichni herci podávají velmi zajímavé výkony.
Kdybyste nezvítězil, byl byste hodně zklamaný?
Nebyl. Pan Tomek (známý herec Jiří Tomek – pozn. autorky) kdysi říkal v představení Amadeus – umělci nejsou koně, aby závodili jako na dostizích. To, co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému. V některých věcech je divadlo nezměřitelné. Někdo v tom vidí velkou uměleckou hodnotu, někdo zase řekne, že ho to vůbec nebaví.
Vy už Thálii máte, a to také za roli ďábla. Vám se hraní čertovských postav nějak daří...
Ano, získal jsem ji v roce 2008. Za úplně jiný druh divadla, jednalo se o muzikálovou komedii. I když tam byly i velké činoherní úseky, Miltonův Ztracený ráj je úplně jiný druh divadla.
Nebylo vám líto, že jste se nemohl osobně účastnit letošního vyhlašování Cen Thálie?
Je dobře, že to alespoň bylo možné udělat online. Samozřejmě by to bylo hezké jít si sednout a vidět se se všemi kolegy. Bylo by to lepší, ale co se dá dělat…
Jak epidemie koronaviru ovlivnila váš pracovní život? Předpokládám, že významně?
Divadla jsou zavřená, byla pauza i ve zkoušení. Nyní znovu začínáme zkoušet, pracujeme, ale nemůžeme to lidem ukázat. Situaci mi zpříjemňuje, že mohu občas zajet do studia. Je příjemné, když člověk není uvrtán na jedno místo, jen nečeká a má nějakou práci. A nemyslím to jen s ohledem na peníze. Jezdím točit do dabingových studií, natočil jsem audioknihu. Jedná se o práce, kde člověk sedí sám ve studiu, ty je možno vykonávat. Tedy se naštěstí nenudím.
Dá se s nadsázkou říct, že jste „uvrtán“ v Městském divadle Brno? Působíte v něm s malou přestávkou skoro 25 let...
Po ukončení studií v roce v roce 1996 jsem nastoupil do Městského divadla Brno. Angažmá jsem přerušil jen na dva roky, ale i v této době jsem v divadle působil jako host, stále jsem byl v kontaktu.
Brno je pro vás už tedy domovinou, když tu už působíte od roku 1992?
Pořídil jsem si tady domeček se zahradou na kraji Brna, je to dobré místo. Dvacet minut tramvají do divadla. Je to kousek na dálnici, když potřebuji jet do Prahy. Jsem pořád rodák ze Šumperka, mám jej stále rád, vracím se tam za rodinou a do přírody, ale žiji tady dlouho a dá se říct, že se považuji za Brňáka.
Hrajete v divadle, jste známý ze seriálů Četnické humoresky nebo Ordinace v růžové zahradě. Dabujete, učíte na JAMU, také píšete divadelní hry. Považujete se za renesančního člověka?
Nevím, jestli jsem renesanční člověk. Jako herec prožívám osudy jiných lidí. V dabingu člověk vidí, jak to mistři – světoví herci hrají, jejich finesy, to je skvělé. Někdy jsem donucen i tančit, což je pro mě vždy trošku problém. Neříkám, že mi to jde, ale baví mě to. Zajímavé je to, co je ukryto ve slově hrát. Nejde o to jen něco hrát, ale i hrát si.
Účinkujete i ve svých inscenacích. Je vám trapné, pokud si nepamatujete slova, která jste sám napsal?
Naučit se například Shakespeara, který se stále hraje, o tomto textu nemá cenu polemizovat, je kvalitní. Ale u svého textu mám stále pocit, zda se to nedalo říct jinak. Já se to naučím, ale na zkouškách se do toho někdy zamotám, jak o tom přemýšlím. Pan režisér mi pak říká – vždyť jsi to sám napsal, jak to můžeš neumět? To vzniká z toho, že člověk nedůvěřuje sám sobě a pořád přemýšlí – nešlo to udělat ještě lépe?
VIDEO: Držitelka Ceny Thálie brněnská herečka Helena Kružíková (90) vzpomíná na herecké mládí.
