9°C
Děti seděly na povozech a zpívaly si, pak brebentily, ranečky s buchtami v klíně a drobásky na sodovku v hrsti. Cestou k Novým Mlýnům musela školní výprava překonat přívozem řeku Dyji. Ztrouchnivělé a prohnilé plavidlo, s dírami ucpanými provizorně hadry, však nabíralo vodu, převozník ji pravidelně z prámu nevyléval. Tehdy neregulovaná jarní Dyje byla po alpském tání navíc rozvodněná, celý metr a půl nad normálem.
10 metrů mezi životem a smrtí
Na neštěstí bylo zaděláno. Děti byly vystrašené. Prvním převozem se odvážilo jen sedm z nich, druhým se osmělilo dalších 15. Potřetí se už na prám nalodilo 52 dětí. Převozník vzal navíc na prám i koňské spřežení. „Jen ať se děti svezou,“ nedbal prý podle svědků převozník na obavy učitelů. Tato věta se stala osudnou.
Jen pouhých deset metrů od břehu se pramice prudce vychýlila. Nabrala vodu a všichni spadli do vody. Rozběsněná Dyje táhla tělíčka k nedalekému splavu. Málokdo uměl plavat. Bilance byla děsivá – 31 dětí se utopilo, při zachraňování zemřel i kočí František Belech (†23).
Anežka: Křičeli jsme maminko, pomoc a sbohem!
»Moje výprava a radost na výlet na Pavlovské vrchy 26. května 1936.« Tak si nadepsala neumělým dětským písmem do svého památníčku Anežka Roháčová, žákyňka 5.B. Její zápisky vydávají i po desetiletích děsivé svědectví.
„Maminka mně večer pekla bábovku, abych měla něco k jídlu na výletě. Vzbudila mne už po 5. hodině, abych přišla včas ke škole. S radostí jsme jeli a cestou zpívali. U převozu jsme slezli z povozu. První dva vozy se šťastně převezly. Pak vyjel 3. vůz. Na pramici vstoupilo 55 dětí, i já jsem vstoupila také. Když jsme odrazili asi metr od břehu, počala nastupovati voda do pramice.
Převozník křičel, abychom všichni táhli za lano. Kdo stál u lana, se jej chytil, v tom se pramice rozjela a všichni jsme byli pod vodou. Vynořovali jsme se z vody a všichni jsme křičeli o pomoc a maminko, sbohem! Když jsme byli u víru, lodička se převrátila. Já jsem se chytila desky a nohama jsem pleskala do vody. Tak jsem přijela ke břehu. Chytila jsem se keře a vylezla ven do lesa.
Když jsem se ohlédla na vodu, už tam nikdo nebyl. Všichni byli utopeni. Když jsem přišla domů, všichni se těšili, že jsem se neutopila. Potom musil jít tatínek do školy ohlásit, že jsem se neutopila. Všichni rodiče, které měli děti na výletě, musili jít ohlásit, aby se vědělo, které byly utopeny….
Šla jsem se pak rozloučit s B. Kovaříkovou. To byla moje nejlepší kamarádka. Měla v rakvičce svoji panenku. Byla jako živá. Ale potom v noci jsem ji viděla a zdálo se mi, že se pořád topím. Tak jsem šla spat za maminkou a držela se jí celou noc za ruku až do rána.“
Rozsudek: Učitelé nevinní, převozník dostal půst
Soud s pěticí obžalovaných se konal už na podzim 1936 v Brně. Po řadě přelíčení a půlhodinové poradě nad rozsudkem odsoudil senát převozníka Leopolda Schustera (tehdy 53) z Nových Mlýnů k 10 měsícům do tuhého vězení zostřeným měsíčně půstem a mlynáře Josefa Veverku (65) z Nových Mlýnů na 5 měsíců s jedním půstem každých 14 dní s podmíněným odkladem na 3 roky. Další obžalovaní, nadučitel Bohumil Horňanský (41), učitel Jindřich Novotný (34) a učitelka Zdeňka Žáková (22), byli osvobozeni.
Matky dětí u soudu: Neobviňujeme nikoho
„My, matky nešťastných dětí, neobviňujeme nikoho, neboť nechceme obviňovati nešťastného člověka. Ten je však vinen, kdo dovolil, aby na starou pramici byly dány nepokojné koně s povozem a 52 dětmi, ač správně mělo jich býti jen 15. Tážeme se: což nebylo nikoho, kdo by ochránil naše maličké od hrozné smrti?“ ptaly se matky nebohých dětí soudu. Posudky pak ukázaly, že příčiny, proč se pramice převrhla, byly tři: úplná nezpůsobilost a dezolátní stav pramice, vysoký stav vody a nerovnoměrné zatížení pramice.
Kantor se zhroutil a odstěhoval
Řídící učitel Bohumil Horňanský (†82), legionář, vlastenec a oblíbená duše společenského života v obci, se za pouhých pár hodin po tragédii stal v Rakvicích nenáviděným člověkem. Podle svědků během pár dní zešedivěl.
„S pláčem a rozrušen stál na břehu řeky a nebylo s ním možno pohnouti, aby tragické místo opustil. Naříkal a stále hledal svou drobotinu, kterou tolik miloval. K večeru, po přestálých duševních mukách, přičítaje si vinu za katastrofu, nervově se zhroutil,“ napsaly den po neštěstí noviny Moravská orlice.
I když soud jednoznačně shledal Horňanského nevinu, učitel z Rakvic odešel. Ze vsi ho doslova vyštvaly bolestí zdrcené maminky mrtvých školáčků. Zlomený kantor pak žil a učil v Moravských Budějovicích, kde v roce 1977 zemřel.
V sobotu se učitel vrátí
„Jeho bolest byla tak veliká, že se do Rakvic, odkud byla jeho žena, už nikdy nepodíval,“ řekl Blesku historik František Trávníček. Nyní, čtyřicet let po Horňanského smrti, se však ostatky nešťastného kantora vracejí konečně do Rakvic. Natrvalo. Jako symbolický akt smíření. A také utišení výčitek, které ve vsi desítky let, vyřčeny i nevyřčeny, poletovaly. Obec v sobotu v 16 hodin uložila urnu s ostatky pana řídícího na svém hřbitově. Tam, kde navždy odpočívá i 31 jeho milovaných žáků.
Posmrtné smíření
Stalo se tak během vzpomínky na úmrtí T. G. Masaryka, který se s řídícím učitelem a legionářem Horňanským přátelil. Za první světové války mu totiž dělal posla. V Rakvicích na počest obou mužů zapálili Masarykovu vatru a v galerii představili knihu Františka Trávníčka Legionářští bráškové Rakvic.
