„Naší základní myšlenkou už proto bylo, že nemá cenu honit moc zajíců najednou, ale vybrat tři čtyři věci, na nichž se napříč kategoriemi bude pracovat,“ vysvětluje Broš. V prvním kroku jde přitom zatím jen o kategorie U14 a U15 v rámci projektu Výchova talentované mládeže, který v minulém ročníku obnášel v těchto věkových skupinách čtrnáct srazů výběrů ze všech krajů. Dovednostní trenéři taky jezdí na soustředění reprezentačních týmů i přímo do klubů. Cílem je, aby na hraně 18 let věku měli všichni hráči podobnou úroveň dovedností. Ty v současnosti nejsou na úrovni, aby v nich byli schopni konkurovat vyspělým hokejovým zemím.

„Elementárním předpokladem pro všechny další dovednosti je přitom bruslení, na něm je všechno postavené. Zaměřujeme se na vybrané věci jako náklek, přenášení váhy, práci s kotoučem, na práci horní a spodní ruky. Je to stejné jako s vývojovými stadii u dětí. Pokud mimino nesedí, nastaví se limity, které se v budoucnu vrátí v negativním smyslu. Člověk může mít omezenou mobilitu páteře a tak dál. S bruslením je to podobné,“ připomíná skill coach.

Práce s pukem se bez bruslení neobejde, musí na něj navazovat. Pokud se u hokejisty vynechá některé stadium výuky bruslení nebo ho děti nezvládnou, vše ostatní se jim pak dělá mnohem hůř. Jsou limitované. Právě s tím se dovednostní trenéři setkávají. „Ti kluci mají problémy při práci s kotoučem. Když se to ale rozebere do detailů, skončíme u toho, že mají problémy s bruslením jako takovým, proto nezvládají ani další detaily.“

Při srazech VTM se pracuje nárazově a s vybranými jedinci. Chybí návaznost na tuto přípravu v klubech, jež mnohdy nemají kapacitu dovednosti rozvíjet. „Dělám s dětmi v Neratovicích a v rámci svazového programu jsem objížděl malé kluby, zúčastňoval se seminářů. Na jednu stranu vnímám nářky, že se s dětmi nedá pracovat, že jsou nevychované, že je špatný systém soutěží. Jenže to neznamená, že by děti v páté třídě neměly umět bruslit! V oddílech jsem se setkal s ohromnými srdcaři, kteří tomu věnují spoustu času, ale nemají možnosti a kapacity. Čerpají, z čeho můžou, jenže nemají možnosti, jak to těm dětem předat,“ líčí Broš.

Sám se podílí rovněž na projektu Czech Vikings, což je hokejová škola s širokým programem mimoklubové přípravy. Výhodou je individuálnější přístup, jaký svazové i komerční projekty nabízejí, ale v klubech úplně možný není.

„Je to o každodenní práci. Většina trenérů u nás by chtěla vést reprezentaci nebo extraligu, první ligu. My ale potřebujeme u dětí každý den kapacity, které jim mají co dát. I v klubu netrvá měsíc či dva, ale třeba půl roku, než tomu trenér vtiskne nějaký rukopis a začne to fungovat. Z vlastní zkušenosti vím, že pak se to dá. Hráči se taky v určitém období trápí s růstem, mění se jejich koordinace. Pokud někdo přijede jednou za tři týdny na sraz a nebude to mít žádnou kontinuitu v klubu, hrozně rychle zapomene, zvlášť v tomhle věku,“ soudí Broš.

Ne všichni mají rovné možnosti. Nejlepšími hokejisty se však stávají zpravidla ti, kteří na sobě nejvíc pracují. „Je to jednoduchá rovnice. Padá spousta otázek, co dělat, jak to dělat. Ale když to zasadíme do velkých uvozovek, vlastně stačí ‚něco‘ dělat. V mládežnických reprezentacích jsou v drtivé většině hráči, co tomu dávali odmalička víc, než nabízel klasický klubový program.“

V českých podmínkách většina dětí nemá možnost na dovednostech pracovat pod odborným dohledem denně a systematicky. Nedá se očekávat, že by se situace měla výrazně otočit. Ale i tahle práce má význam. „Na každém srazu se snažíme ukazovat, vysvětlovat, dostat jim něco do hlav. A nějaká myšlenka se třeba uchytí. Výsledkem je, že děti, které jezdí na kempy a dělají něco navíc, jsou na tom hokejově nejlíp. Nemůžeme očekávat, že se zlepší celý český hokej. Ale pokud zasadíme semínko do jednoho hráče za víkend, bude to taky dobré,“ věří Broš.