Jak vzpomínáte na svoje hokejové začátky? První krůčky na bruslích jste udělal v domovském Žďáru nad Sázavou, že?

Přesně tak, byly mi asi tři roky. Odmala mě oba rodiče brávali na hokej. Ze strany od mamky ho hrála celá rodina, chtěl jsem to zkusit taky. O víkendech jsme chodili bruslit, hrozně mě to bavilo. Pak se k tomu přidala hokejka a bylo jasno.

Dělal jste i nějaké další sporty, nebo od začátku vítězil na celé čáře hokej?

Hrál jsem ještě tenis, až někdy do 13 let. Dokud to šlo kombinovat s hokejem. Spíš jsem ale hrával jenom zápasy, na trénování moc nebyl čas. Stejně jsem to měl i s fotbalem, který jsem hrál na vesnici. Mám rád všechny sporty, celkově mám moc rád pohyb.

V dresu Komety vstoupil do seniorského hokeje.
Autor: archiv

Dařilo se vám i rodičům najít správný balanc mezi tím, abyste hokej bral vážně, ale zároveň to byla pořád hlavně zábava?

Pro mě to byla opravdu čistá zábava, rodiče mě do ničeho netlačili, nebyl jsem pod nějakým tlakem. Ten jsem si začal uvědomovat až později, když jsem poznal, že jsem oproti vrstevníkům o něco lepší a hokejem bych se jednou mohl třeba živit. Rodiče mi ale vždycky říkali, že mě to musí hlavně bavit, že hokej není středobod světa. Miluju ho pořád.

Kdy jste si začal uvědomovat, že k prosazení se nestačí talent, ale je to z větší části hlavně o dřině?

S tím jsem nikdy neměl problém. Nikdy jsem nic neflákal, odmala jsem si přidával a makal. Táta mi říkal, že to není jen o talentu, ale hlavně o dřině. To mi nikdy nechybělo.

To ostatně potvrzuje i váš otec, který říká, že jste úspěšný hlavně díky drilu navíc. Neměl jste problém s tím, že když šli ostatní po tréninku domů, vy jste šel cvičit?

Opravdu ne. Dělalo mi radost, že oproti ostatním můžu dělat něco navíc a můžu se zlepšovat. Rychle jsem pochopil, že jen díky tomu jsem pak lepší než jiní kluci.

Aktuálně válí v Carolině. Do budoucna chce být jejím lídrem.
Autor: PROFIMEDIA.CZ

Jak moc vám pak pomohly tréninky a kempy u hokejového odborníka Jaromíra Pytlíka a jeho Hockey Talent Academy?

Pomohly mi ohromně. I když byla složitější doba a naše rodina neměla úplně moc peněz, dávali všechno, aby mě mohli posílat na jeho kempy, protože mi hodně dávaly. Viděli, že mě to baví, že jsem do hokeje zapálený. Přes léto jsem jezdil každý víkend asi od 10 let.

Na co jsou u něj tréninky zaměřeny?

Střídá se to, v tom je to právě super. Jeden víkend se pilovalo bruslení, další střela, pak technika hole. Do toho jsme pak každý den hráli proti sobě zápasy.

Když vám bylo 16 roků, přesunul jste se ze Žďáru do brněnské Komety. Jak jste zvládl, že jste se v rizikovém věku poprvé vzdálil otcově řemenu?

(smích) Ale jo, ustál jsem to! Je fakt, že až do té doby jsem byl v podstatě denně hlídaný tátou. Bylo to ale v pohodě, žádný problém. Brno je od Žďáru necelou hodinu cesty, domů to byl kousek. Do týmu jsem zapadl, měli jsme dobrou partu. Když jsem potřeboval, jel jsem domů. První tři měsíce jsem byl na internátu, to bylo peklo. Byli jsme tři v jednom pokoji, nebylo tam žádné soukromí. Kromě postele tam nic nebylo, pak jsem se přestěhoval do bytu, kde už to bylo fajn.

Musel jste se pak srovnávat s narůstajícím tlakem okolí? Větší klub, řeči o tom, jak velký jste talent, novináři, začínali vás poznávat fanoušci…

Teď už jsem na to zvyklý, je to součást mojí práce. Tehdy jsem byl ale docela vyjukaný. Když jsem začal hrát za áčko, lidi mě začali poznávat, chtít podpisy a fotit se se mnou… bylo to zvláštní, ale nevadilo mi to. Na tenhle tlak jsem ale předtím nebyl zvyklý. Chvíli jsem se s tím vyrovnával. Čím víc zápasů hrajete, tím víc si na to zvykáte. Pak už vám to přijde normální.

Na Zlaté hokejce 2018 získal ocenění Nejlepší junior a obsadil celkové 7. místo v hodnocení  hokejistů.
Autor: archiv

Motivem tohoto rozhovoru je téma Cesta za úspěchem. Máte to v hlavě nastavené tak, že vaše cesta stále nekončí a pořád před sebou máte dost práce?

Stoprocentně! Pořád jsem jen na začátku své kariéry. Mám za sebou teprve první krok – dostat se do NHL. Teď přichází možná ještě složitější část: být každou další sezonu lepší a lepší. Abych byl jednou třeba takový hráč, jako je Pasta, abych se mu aspoň trochu podobal. Ten je teď velký vzor. Chci se naučit stabilně pomáhat týmu, být lídr a ideálně pomoct ke Stanley Cupu, který je tím největším snem.