Jaký na vás udělala Praha dojem, když jste sem poprvé přijel?

Pro malého špunta byla Praha opojným velkoměstem. Babička Jarmila pracovala celý život na nádraží v Kralupech nad Vltavou a volné jízdenky na dráze jsme spolu využívali ostošest. Na cestě vlakem taženým parní lokomotivou jsem vždy vyhlížel velkou sochu slona, která stála myslím někde u Roztok. Bez mávání slonovi se cesta do Prahy nemohla obejít. Z Masaryčky, jak se tehdy říkalo nádraží Střed, jsme zamířili rovnou do Bílé labutě, do posledního patra na polárkový dort s čokoládovou polevou.

Jak jste se v metropoli zabydloval?

Okouzlila mě na první dobrou. Hned, jak jsem začal studovat vysokou školu, jsem se do metropole vlastně přestěhoval. S úderem mých osmnácti let jsem nejprve bydlel na vysokoškolské koleji, ale pak jsem si našel podnájem a stával se Pražákem na plný úvazek.

Měnil se nebo vyvíjel se s léty váš vztah k hlavnímu městu?

Neměnil. Prahu miluju. Jedno mám pořád stejné. Vždy jsem tvrdil, a trvám si na tom, že bych rád bydlel tam, odkud dojdu pěšky na Václavák a zpátky. Zatím se mi to daří. Rád se toulám Prahou. Snažím se splnit denní normu 10.000 kroků a k tomu jsou uličky hlavního města jak dělané. Když to jde, auto nechám doma.

 Ke které čtvrti máte nejblíže?

Žižkov a Vinohrady. Jednoznačně. Na Žižkově jsem bydlel skoro dvacet pět let. Má neopakovatelnou atmosféru. Před třemi roky jsme poskočili z Žižkaperku na Vinohrady. Neměnil bych. Výhled z balkónu na Riegrovy sady, Muzeum a Petřínskou rozhlednu se neomrzí. Naštěstí se Vinohradům vyhnul problém centra Prahy, které se vylidňuje od stálých obyvatel a zalidňuje přívaly turistů a kanceláří. Řekl bych oáza klidu rušnému centru na dosah. Na Václavák v klidu dojdu tam i zpět.

Která místa považujete za jedinečná?

Historické centrum. Jednoznačně. Monumentální Pražský hrad, tyčící se nad klidně plynoucí Vltavou. Západ slunce nad hlavním městem viděný z Riegrových sadů je neopakovatelný. Praha je historický skvost. Nikdy nevynechám návštěvu sochy svatého Tadeáška na malém nádvoří kostela nalepeného na novodobý chrám obchodu – Palladium. Symbol dnešní doby. Jen kamenná zeď dělí duchovní místo, nabité zklidňující energií, od chaotické atmosféry věčně spěchajících lidí. Podobně magických míst je v Praze spousta, ale to svoje si každý musí objevit sám.

Kam si zajdete, když chcete relaxovat, sportovat, dobře se najíst nebo si užít kulturní zážitek?

S Vláďou milujeme operu. Takže odpověď je jasná. Těšíme se na otevření Státní opery, vklíněné mezi nádraží a bývalou budovu Federálního shromáždění na rušné pražské magistrále. Skvělých restaurací je v Praze naštěstí také víc než dost, jednu japonskou máme přímo v ulici. Po čem teď pátrám, je dobrá posilovna. Moje mateřské fitko v Kotvě mi zavřeli, takže hledám. Poradíte?

Máte nějaký tip na hezkou procházku?

Jako dítě jsem pravidelně skoro každou neděli, když bylo hezky, vyrážel Dvořákovou stezkou podél Vltavy z Kralup do Nelahozevsi. Ale vy chcete Prahu. Zůstal bych u Vltavy, takže Troja, Stromovka, viděná nejen ze břehu, ale i z vodní hladiny. Mám rád bloudění uličkami Starého Města mimo turistické stezky. Podle mě ale není podstatné, kudy se vydáte, ale s kým se vydáte. Ve dvou se lépe objevuje a toulá, i ta zasloužená sklenka vínka na prosluněné zahrádce hned lépe chutná.

Připomenete všechny vaše pracovní aktivity… v televizi, moderování, besedy…?

Od toulání k práci? Proč ne. Moderování Velkých zpráv na Primě mě baví. Mám to štěstí, že mohu dělat profesi, kterou mám rád. Ne každému se to podaří. Besedy a moderování nejrůznějších akcí jsou jen jejím pokračováním. Přímý kontakt s diváky je k nezaplacení. Stejně jako moje motivační přednášky, semináře a individuální konzultace, na téma „Nebojte se mluvit aneb Přesvědčivé vystupování před lidmi“ mi dávají možnost konfrontovat moje zkušenosti z 21 let před kamerou s realitou. Z toho vycházejí i moje tři knihy. První jsem napsal s Jitkou Vysekalovou „Jak být přesvědčivý a neztratit se v davu“, druhá je knihou říkanců, „Osudová životních šansoniérů“, a třetí zachycuje můj pohled na svět, název „Štěstí se dá naučit aneb Můj život bez strachů a bez rohlíků“ je myslím všeříkající.

Jak vzpomínáte na akci Zprávy z kamionu, nechystá se něco podobného?

Pokud vím, nic podobného se nechystá. Kamion byl obrovskou zkušeností. Každou letní sobotu a neděli vysílat přímo Zprávy z náměstí některého z měst Česka se vám opravdu nepoštěstí jen tak. Prima měla odvahu a šla do toho. Diváci byli nadšení. Rádi se dívají pod pokličku vysílání a tady ho měli z první ruky. V proskleném studiu v kamionu viděli vše, co se děje během Zpráv. Na mnoha místech nám dojatě děkovali, že jsme za nimi přijeli. Například v Ostravě za námi přišel starší manželský pár, vysvětlovali nám s Klárou, že se na ně jako oblast zapomíná a že je to pro ně velká událost vidět přípravu i vysílání zpravodajské relace v přímém přenosu. Těch dárků, co jsme dostali, a těch společných fotografií, co jsme nafotili, se nikdo nedopočítá. Projeli jsme celou republiku a dodnes nám lidé píší, jaká je škoda, že kamion skončil. V nejlepším přestat, jak se říká. Něco končí, aby něco jiného začalo. Velké zprávy na Primě přišly s delší stopáží. Jsme vlastně nejdelším zpravodajským pořadem v Česku a neustále se měníme. Dosti ale slov. Jestli jste to ještě neudělali, podívejte se sami. V 18.55 na Primě.