Špekáček, tak jak jej známe dnes, byl poprvé představený na Zemské jubilejní výstavě v pražské Stromovce v roce 1891. Dříve složení špekáčků upravovaly československé státní a oborové normy. Po jejich zrušení v devadesátých letech začala kvalita špekáčků výrazně kolísat – na pultech jsme často mohli najít výrobky, které s masem moc společného neměly. To se zlepšilo až s vydáním vyhlášky v roce 2001, která předepisuje, co by pravý špekáček měl a co nesmí obsahovat. Špekáčky, jakožto česká specialita, jsou zapsané v seznamu zaručených tradičních specialit, který spravuje Evropská unie. Právě tyto špekáčky seženete mimo jiné ve farmářských obchodech (například v prodejnách Náš grunt).
Jak má tedy skutečný špekáček vypadat? Musí obsahovat minimálně 40 % masa (hovězího, vepřového, telecího), maximálně 45 % tuku a neměli bychom v něm najít strojně oddělené maso, sóju, mouku nebo barviva. Měl by být přiměřeně kořeněný, pružný i křehký a na řezu zdravě světle či tmavě růžový s mozaikou kostiček špeku.
Naproti tomu výrobky, prodávané třeba jako opékáčky, buřty, buřtíky nebo třeba táboráčky, nejsou nijak legislativně omezené a mohou se v nich nacházet kuřecí nebo vepřové kůže, strojně oddělené drůbeží maso („separát“), barviva, nechvalně proslulá „éčka“, sójová nebo pšeničná mouka nebo další přísady. Ani minimální obsah masa není nikde pevně stanoven!
Jak tedy v obchodě rozpoznat kvalitní špekáček? Pokud chcete opravdu poctivý zážitek, sáhněte po skutečných špekáčcích, ne po jejich náhražkách. Vodítkem vám může být jejich barva, vůně a celkový vzhled.
