Když se dnes už dospělá Tereza ohlédne nazpátek, přiznává, že největší potíže nastaly až po narození dalších sourozenců. „Abych to vysvětlila, je nás celkem devět. Dokud jsme byli jenom tři, Michal (25), já a Patricie (22) všechno bylo vlastně normální. Poté rodiče přišli s tím, že máma čeká dítě a pak další a pak další,“ popisuje Tereza.
Postupně se narodili ještě Jakub (19), Jan (17), Josef (15), Sebastian (11) s Downovým syndromem, Marie (8) a nejmladší Anička (3). S výjimkou poslední holčičky, která byla hned po porodu svěřena do pěstounské péče, se Tereza o své mladší brášky a sestry musela postarat. „Myslím, že odtud pramení můj vztah k nim,“ zamýšlí se mladá žena.
Jen sociální dávky
Rodiče s přibývajícími dětmi přestali zvládat domácnost nejen po finanční stránce. „Vztahy s nimi nebyly ideální. Matka nezvládla domácí povinnosti, nikdy nechodila do práce a jejími příjmy byly pouze sociální dávky,“ popisuje situaci Tereza.
Ve svých 14 letech byla rodičům odebrána. Z domova putovali postupně i její další sourozenci, kteří jsou nyní umístěni v dětských domovech v Hradci Králové, Pardubicích, Olešnici na Moravě, Jaroměři, Olomouci a občas se také stěhují…Tereza mezitím studovala střední školu, přitom chodila na brigády a myslela na své mladší bráchy a sestry.
Stále ve spojení
Dnes je dospělá, vyzkoušela si práci barmanky v rodinném hotelu a na stejné pozici pracuje aktuálně v Belgii. Práce je to náročná, ale komunikativní Terezu velmi baví. Za svými bratry a sestrami pravidelně jezdí, vozí jim dárky, občas vyzvedne jednoho ze starších sourozenců a jedou na druhý konec republiky na návštěvu za těmi mladšími.
„Brala jsem je na různé výlety, třeba do na zmrzlinu, do kina, na nákupy nebo i jen tak na procházku po městě. Při loučení děti plakaly a já také. Vždy jsem jim říkala, že musí být silné, že jsem tady vždy pro ně, ale že tam, kde jsou teď, jim je líp a že to musí zvládnout,“ vypráví Tereza s tím, že v ústavech mají děti vše, co potřebují.
„Sebík se třeba začal učit znakovou řeč. Bohužel totiž nemluví, rodiče zameškali čas na rozvoj. Ostřílená máma čekala, že začne mluvit sám a až když bylo Sebíkovi asi pět, lékaři zjistili, že je na jedno ucho hluchý,“ vysvětluje smutnou událost.
Společné Vánoce i dovolené
Tereziným velkým snem je, aby se alespoň občas celá rodina, i když bez rodičů, spolu sešla a prožila několik dnů. Nápad poprvé uskutečnila díky svým úsporám předloni o Vánocích. Zarezervovala ubytování v Orlických horách, vyzvedla všechny sourozence a všichni společně prožili vánoční svátky, o kterých snili – jako rodina. Se stromečkem a s dárky – rybářské vybavení, kytara, knížky, auto na ovládání a první malování pro malé slečny, každý dostal, co si přál.
Podobnou akci vymyslela i v létě, také na ni našetřila. Všechny vzala do kempu u přehrady Rozkoš. „Byli jsme každý den u vody, na pouti, na výletech. Každý večer nám brácha Honzík hrál na kytaru, zpívali jsme, někdy se k nám přidali sousedi z chatek. Všichni jsme si to moc užili,“ vzpomíná.
Podpora Nadace Naše dítě
Na další společné Vánoce už se jí ale našetřit nedařilo… „Tereze už úspory došly a s finančním zajištěním sourozeneckých rodinných Vánoc jí pomohla naše nadace,“ vysvětluje Zuzana Šafářová z Nadace Naše dítě.
Vánoci to ale nekončí. Tereza by se chtěla každý rok alespoň dvakrát sejít se svými bratry a sestřičkami jako celá rodina, která drží pohromadě a navzájem si umí, a hlavně v budoucnu bude umět pomáhat. To, co nezažila s rodiči, chce umožnit alespoň svým sourozencům.
„Proto se Nadace Naše dítě rozhodla této statečné a zodpovědné slečně pomoci při realizaci společných setkávání a založila sbírku na dobročinné platformě Donio. Touto sbírkou jí finančně pomůžeme uskutečnit její sen a všem sourozencům umožníme navázání normálních rodinných vztahů a vytvoření vzájemného pouta.“ popisuje dále Zuzana Šafářová.
A jak vidí svůj další život samotná Tereza? Její sourozenci v něm stále hrají velkou roli... „Do budoucna si nejvíc přeji vytvořit zázemí. Mít vlastní dům se zahradou, mít psa a prostor, kde se jako rodina budeme scházet. Právě pomoc nadace může přispět k tomu, že náklady spojené s dovolenými s dětmi se zaplatí touto cestou a já budu šetřit na vlastní dům, kam budou moci kdykoliv přijít. Ráda bych jednou pomohla sourozencům jít podobnou cestou jako jsem šla já,“ dodává Tereza.
Bojovnice za práva dětí v nemocnicích: Kam až lékaři mohou zajít? Kde končí rodičovská práva? Bára Holá, Lukáš Červený
