9°C
Kniha přináší autentické autorizované příběhy hornických vdov od nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky, kdy bylo hornictví vnímáno jednou jako výkladní skříň socialismu, jindy jako jev zatracovaný a zesměšňovaný. Snaží se poodkrýt fenomén hornictví v jiném světle a relativizovat mnohaletá klišé, jež se k němu vážou.
Láska z tanečních
Jana potkala svého Břéťu v tanečních na gymnáziu v Ostravě. A byla to láska na první pohled! „Okamžitě jsme k sobě něco cítili, líbil se mi. Na první hodinu jsem měla černou sukni a bílou halenku. Na další týden mi maminka šila starorůžové šaty a já jsem si je nechtěla obléknout, protože jsem měla strach, že mě nepozná,“ vybavuje si i dnes všechno naprosto přesně paní Jana. Následovaly procházky, výlety ze špinavé Ostravy do Beskyd, taneční zábavy…
Břetislav chodil rok na vysokou báňskou. Nakonec nastoupil na Důl Vítězný únor v Přívoze jako důlní technik. I pak ale chtěl pořád studovat. Šachta mu tehdy nabídla, že může studovat na báňské a že bude dostávat stipendium, když pak na dole zůstane zaměstnaný minimálně deset let jako inženýr. „Takže se na vysokou přihlásil, vzali ho a ta osudová šichta měla být jedna z posledních, které měl vykonat. Pak měl mít dovolenou a od září měl nastoupit zpátky do školy,“ popisuje paní Jana.
Kytice konvalinek
Brali se v květnu v roce 1963. „Znali jsme se strašně dlouho – pět let – a čtyři roky jsme spolu chodili. Ten poslední rok už jsem byla zaměstnaná. Měli jsme velice malou svatbu, jenom rodiče, nejbližší rodinu a svědky. Šaty mi šila nastávající tchyně. Měla jsem nádhernou velkou kytici konvalinek. Bydleli jsme spolu, až jak jsme se vzali, tehdy to tak bylo. Moje maminka by to asi nepřežila. To nebylo jako dnes,“ vzpomíná žena, který celý život pracovala v pedagogickém oboru.
O svého Břeťu se mladá žena nebála, o neštěstí nepřemýšlela, protože sama byla z hornické rodiny. „Já jsem v tom žila. Horníci totiž někdy vyfárali úplně někde jinde, než kde sfárali. Doly byly spojené. Šla jsem třeba na tramvaj a horníci chodili, ještě špinaví, černí, na původní místo, kde měli šaty a všechny věci,“ vypráví v knize paní Jana.
Osudný zával jen měsíc po svatbě
Jak vypadal osudný den na konci června, kdy přišla o manžela? Ten den byla sobota, Břetislav šel na ranní, paní Jana byla taky v práci, pracovala na studijním oddělení a ve škole zrovna měli promoce. Když přišla domů, byla tam rodinná návštěva z Valašského Meziříčí. „Akorát jsme zasedli k obědu a přišli ze šachty oznámit, že se stalo neštěstí a tři horníci tam zůstali. Zbortily se výztuhy, které drží chodbu. Říkali, že se pokouší o záchranu. Klepali na trubky, ale nikdo se neozýval. Čekali jsme Břeťu na pozdní oběd, ale už nepřišel,“ vrací se do osudové chvíle…
Několik dnů pak všichni čekali, než přišla potvrzující zpráva. Tchyně paní Jany později přiznala, že to v dole věděli už první den, ale asi nevěděli, jak to říct. „Čekání bylo horší, než kdybych se to dozvěděla hned. Pořád jsem doufala, že je zachrání. Byla to nešťastná svatba v květnu, říkala potom moje maminka,“ vzpomíná na ten čas Jana.
Strach zůstal dodnes
„Dodneška trpím, bojím se, když na někoho čekám. Jakmile ten dotyčný nepřijde přesně, jak řekne, zažívám hrozné chvilky. Doteďka, je to už tolik let," přiznává paní Jana.
Když přišla o Břéťu, měla paní Jana dvacet let a byla těhotná… „Ten čas po události byl těžký. Byla jsem ráda, že jsem těhotná. S Břeťou jsme se hodně těšili. Už kvůli dítěti jsem měla větší sílu, abych to všechno překonala,“ říká.
Písnička pro Martinu
Dcera se pak narodila koncem října. Jana myslela, že bude mít syna a že mu dá jméno po manželovi. Vůbec nepočítala s tím, že by to byla dcera, neměla pro ni vymyšlené žádné jméno. „Nakonec jsem ji pojmenovala podle jedné písničky, která se tehdy hrála v rádiu. Když mi řekli, že je to holčička a jak prý se bude jmenovat, tak se mi to jméno vybavilo a řekla jsem Martina.“
Musí se žít dál
Dva roky po svatbě se paní Jana znovu vdala. Její nový muž Antonín byl kamarád Břéti. Spolu zůstali celý život a měli další dvě děti. „Potom jsem byla šťastná, ano, byla. Nikdy jsem manžely nesrovnávala, to se nedalo, každý byl trošičku jiný. Vzpomínám na Břeťu celý ten čas, ale na to, jaký by ten život byl, kdyby nezemřel, myslím až teď. Kdoví, “ vypráví Jana.
Nakonec se ale stala vdovou i podruhé. Antonín zemřel nečekaně a neměl ještě ani šedesát. Ze společného bytu se pak musela odstěhovat. „Pořád jsem se dívala z okna, kdy uvidím zastavit jeho vůz. Nemá smysl se litovat, že jsem přišla o oba manžely. Litovat se nepomůže. Musí se žít dál,“ končí své knižní vyprávění paní Jana.
