Ach, chlebíčky, ten zpropadený český vynález Jana Paukerta. Bez chlebíčků (už se ani neříká obložené chlebíčky, všichni víme, o co jde) si už nedokážeme představit rodinnou oslavu, firemní setkání, přátelský mejdan. Všichni je milujeme, ale všichni z nich máme obavy. Jak je jíst? Zvládnu to bez fleku na prsou?
Pyramida ingrediencí navršená na sobě, kluzká díky majonéze, se začne rozsypávat hned při prvním kousnutí a neomylně nám potřísní košili, šaty, v horším případě i oblek.
Základní pravidlo etikety je překvapivě jasné: Chlebíčky nejíme. Tečka. Tedy, nejíme je na veřejnosti. Máme-li na ně neodolatelnou chuť, koupíme si je tajně domů, zatáhneme rolety, zhasneme, svlékneme se a ještě lépe, vlezeme do sprchy. Pak se do nich s chutí pustíme. Až ukončíme hodování, osprchujeme se a můžeme rozsvítit.
Jak je jíst?
Jíst chlebíčky na veřejnosti znamená, že si koledujeme o pořádné faux pas. Pokud k tomu musí dojít, pak dodržujme následující postup:
1. Vybereme si čerstvý chlebíček, ještě s tuhým krajíčkem veky. Po dvou hodinách podklad chlebíčku měkne a riziko nehody se prudce zvyšuje.
2. Do druhé ruky vždy uchopíme ubrousek. My nevidíme tu kapičku majonézy, která se nám usadí v koutku úst, pak začne pozvolna tát a stékat po bradě. Ostatní chlebíčkáři ji ovšem vidí mimořádně dobře. Po každém soustu si otřeme ústa.
3. Při každém kousnutí se odvrátíme, abychom neukazovali spolustolovníkům to, co je určeno výhradně našemu zubaři, navíc s ústní dutinou plnou směsi oblohy.
4. Raději se vyhýbáme chlebíčku s půlkou vajíčka, kdy musíme hodně otevřít ústa.
5. Při konzumaci dodržujeme osobní zónu, vzdálenost asi 75 centimetrů od našeho společníka, se kterým konverzujeme. Při bližším kontaktu hrozí, že potřísníme majonézou sebe i jeho. Když náš pohled padne na mísu chlebíčků a začnou se nám sbíhat sliny, zopakujme si v duchu staré pravidlo: „Dobrá pověst je důležitější než dobrá zábava.“
Inspirujte se: Skvělá pomazánka na chlebíčky
Skvělá pomazánka na chlebíčky Videohub/recepty
.
