Jak jste se k profesi vězeňské vychovatelky dostala?
Profese vězeňského vychovatele není pro každého. Člověk na to musí mít povahu. A taky vzdělání, psychotesty a čistý trestní rejstřík. U nás se práce u Vězeňské služby v podstatě dědí. No vážně! Jsem třetí generace, která dělala v base. Můj děda pracoval ještě u Sboru nápravné výchovy a můj táta tamtéž a potom plynule přešel pod vězeňskou :). Táta dělal léta ve vězení v uniformě a potom šel do civilu a pracoval jako vychovatel.
Už na střední škole jsem měla možnost poprvé se do basy podívat jako vychovatelka a opravdu mě to nadchlo. Když se mi potom po letech naskytla možnost jít do věznice pracovat, neváhala jsem ani chvilku. Užila jsem si každý den z těch dvou let, které jsem ve vězení strávila. Potom ale přišly děti a s nimi i potřeba najít si nějakou časově přívětivější práci. A co si budeme povídat - i lépe placenou.
Jak bojovat s negativními pocity? Jistě i na ně došlo?
Člověk musí vědět, proč tuhle práci dělá. Protože pokud chce změnit svět a udělat z něj lepší místo, v base se mu to povede jen stěží. Cestou k tomu, zvládnout negativní pocity, je profesionalita. Nenechat se rozhodit odsouzenými ani jejich trestnou činností. Někdy je to těžké a nevyhnete se tomu - je ale potřeba si uvědomit, že vy tam nejste proto, abyste ty lidi soudili.
Osobně můžu říct, že jsem měla obrovské štěstí na báječné kolegy, takže když přišla nějaká situace, která mě rozhodila, díky nim jsem ji zvládla rychleji vyřešit. Takže to je asi ta cesta - nemít přehnaná očekávání a věřit zkušenějším kolegům.
S jakými klienty se vám nejsložitěji pracovalo?
Věznice, ve které jsem pracovala, má i druhý nejvyšší stupeň zabezpečení u nás, takže paleta trestných činů, za které tam odsouzení byli, je opravdu široká. Nejhorší z hlediska délky trestů byli vrazi. Pro mě to ale byli ti, kdo páchali násilnou trestnou činnost na dětech, zejména pak sexuálně motivované činy. To pro mě bylo nejhorší a nejhůř se mi s takovými lidmi pracovalo.
Napsala jste knihu vězeňských historek Za katrem. Určitě byly historky smutné i veselé…
Veselých historek bylo tolik, že jsem z nich až napsala onu knížku. Téměř rovným dílem se o ně postarali odsouzení i kolegové. Žádosti o ruku, vtípky ze strany kolegů, všechno tam je. No a ty smutné, tak ty mám většinou spojené s návštěvami odsouzených. Zejména potom návštěvy dětí a vlastně celá jejich situace pro mě byly velmi náročné. Ony to totiž vůbec nemají jednoduché a vlastně se o nich téměř nemluví.
Jak se ve vězení žádá o ruku?
Řeknu vám jeden dialog. „Paní vychovatelko, nevzala byste si mě za manžela?“ „To jste mě trochu zaskočil, ale ne, nevzala.“ „No počkejte, to nemusíte odpovídat hned. Dyť já mám ještě dva roky, to si zatím rozmyslete!“
Na jaký zážitek z vězení hned tak nezapomenete?
Nejlepší historka z basy? Tak asi vyberu jednu z těch, ve které jsem udělala botu já. Bylo to hned druhý den v práci, kdy mě kolega vzal na prohlídku věznice. Všechno probíhalo dobře, dokud jsme nepřišli na takovou speciální celu, kam se umísťují odsouzení ve chvíli, kdy jsou nebezpeční pro okolí nebo sami sebe. Je celá vypolstrovaná a není v ní vůbec nic...
Kromě malého čudlíku na zdi vedle dveří, do které jsem zvědavě cvrnkla, abych zjistila, co dělá. To jsem ovšem netušila, že se jedná o přivolávač nebo chcete-li tísňák, kterým si člověk přivolává pomoc a který zburcuje všechny příslušníky v base. Myslím, že to bylo opravdu originální seznámení s téměř celou dozorčí směnou a jejich šéfem. Jak to nakonec dopadlo, si můžete přečíst v knížce. Ještě dlouho jsem to potom měla na talíři a věřte mi, že už jsem na nic nesahala bez ověření funkce dané věci!
Jak odsouzení tráví Vánoce?
Vánoce jsou ve vězení nejnáročnějším obdobím v roce. Na mnoho odsouzených naplno dolehne realita toho, kde jsou a že jsou vlastně sami. A co si budeme povídat, ani pro zaměstnance není úplně prima trávit svátky v kriminále, místo toho, aby byli doma se svými blízkými.
Když to vezmeme čistě prakticky, dostávají odsouzení vánočku i cukroví, večer mají salát a řízek. Mohou se déle koukat na televizi, protože se jim prodlužuje večerka. Také si mohou v kantýně objednat různé dobroty, pokud tedy mají peníze na kontě.
Na některých oddílech a odděleních je jim povolena i drobná vánoční výzdoba. Během dne jsou pro ně připravené různé aktivity - mše, koncerty, sportovní soutěže a další.
A co dárky?
S dárky je to ve věznici složité, protože je jen málo věcí, které u sebe odsouzení mohou mít. A také jsou jen omezené způsoby, jak je k nim dostat - většina z těch povolených věcí může být součástí nárokového balíku a na ten mají odsouzení nárok dvakrát za rok. Takže podtrženo sečteno - úplně nedoporučuju trávit Vánoce v base.
Setkala jste se ve vězení i s romantickým příběhem? Vznikla tam láska?
Ano, ač to může lidem zvenčí připadat divné, i v tomhle prostředí lze najít lásku. Já se teď budu držet té lásky, která není zakázaná. A nemusím ani chodit daleko. Ve vězení jsem se totiž seznámila s manželem, který tam pracuje. Lidi na tuhle informaci reagují různě, často je totiž nenapadne, že jsme byli oba na stejné straně katru. Rozhodně nejsme jediní, ostatně v práci se přece seznamuje spousta lidí….
Vězni z Jiřic vychovají dvě štěňata, která budou v dospělosti pomáhat nevidomým. Facebook.com/@Vězeňská služba ČR
