14°C
Kolikrát jste se už stěhovala a proč padla volba právě na Strašnice?
V životě jsem se stěhovala čtyřikrát a už při první výměně jsem měla možnost prohlédnout si domeček, ve kterém teď bydlím. Tenkrát to nevyšlo, ale nakonec se to po třiceti letech povedlo. Strašnické řadovky, jejichž historie sahá do doby první poválečné dvouletky, mi hned padly do oka, jsou posazené v parku a mají své kouzlo. Postupně jsme domek zrekonstruovali. Přemluvila jsem manžela, abychom si v obýváku pořídili francouzské dveře, kterými můžeme vkročit rovnou do přírody. K domku totiž patří i zahrádka, na které máme posezení, a je to i ráj pro domácí zvířectvo.
Než jste se zabydlela na Solidaritě, žila jste ve vinohradském činžovním bytě. Polepšila jste si?
V činžácích se lidé vlastně neznají. Zato v naší ulici není problém někomu pohlídat pejska, sousedce nakoupit nebo půjčit sůl, když jí došla. Můj muž si občas půjčí prodlužovačku nebo na oplátku poskytne křovinořez. Se sousedkou Květou si navzájem předáváme informace, co a kde je v Praze k vidění v divadle, v kině, co si máme přečíst. Nedávno mě spasila, když jsem neměla doma droždí. Pokud peču já, tak dostane pár kousků k otestování, a obráceně, já občas dostanu k ochutnání jinou dobrotu, která vznikla u sousedů. Talířky si už nevracíme, ty cirkulují průběžně. Mám tu i sousedku, která mi občas, když jedu třeba do Ostravy, přes den přijde nakrmit a podrbat na bříšku kocoura, aby citově nestrádal.
Máte v blízkosti domova kde nakupovat, zajít si na zákusek nebo do hospůdky?
Tady je po ruce všechno. Obchody, pošta i cukrárna jsou tu parádní. Do místní pizzerie bych mohla klidně vyrazit i v domácích pantoflích, protože je to dvě minuty chůze.
Zajdete občas i do některého z nákupních center, třeba do Edenu nebo na Skalku?
Na běžné nákupy mi víc vyhovují menší obchody, kde se už s prodavačkami znám. Na Starostrašnické jsou všechny druhy obchodů, dokonce i Švadlenka, což je dnes úzký profil. Na zásadnější nákupy jezdím do Edenu, kde mají supermarket otevřen i později večer. Klidně vyrazíme s manželem po vydatnější večeři pěšky, pěkně svižně, a bereme to jako zdravotní procházku. Tady po okolí vlastně chodím výhradně pěšky. Auto už nepoužívám, ani když vyrazím do centra města, protože i na metro to mám jen deset minut svižné chůze.
Doporučila byste třeba mladé rodince zabydlet se v této části metropole?
Pokud jde o část Strašnic, která je mým domovem, tak určitě ano. Pro děti je tu bezpečné prostředí, škola a několik menších hřišť. Fajn možnosti tu jsou i pro relax a aktivní způsob života, v blízkosti je hodně příjemných tras na procházky i zajít si zacvičit je kam.
Je to u vás opravdu taková idylka nebo vás občas i něco naštve?
Myslím, že Strašnice nejsou výjimkou v tom, že člověka občas praští do očí nějaké ty zbytečné investice. Tak třeba pravidelně obnovované označování pruhu pro cyklisty na hlavních komunikacích musí stát pěkné peníze na to, že jsem tam cyklistu nikdy neviděla. Ti mají vymyšlené svoje trasy, kdy se nemusí trápit mezi auty a pachem výfuků. To jsou ale hloupůstky, průšvih je, že před Poliklinikou v Plaňanské zmizelo parkoviště pro marody, kteří to mají od tramvaje i autobusu hrozně daleko. Připadlo společnosti, která tam nastavěla několik obrovských činžáků. Se zlomenou nohou vám tak nezbude, než si objednat taxíka.
Vnímáte i pozitivní proměny, kterými Praha 10 prošla a stále prochází?
Ale samozřejmě, tato lokalita viditelně vzkvétá. Není zase tak dávno, kdy to byl zanedbaný okraj Prahy. Infrastruktura, a hlavně služby jsou vynikající. Chybí tu snad jenom švec. Líbí se mi, že se tu myslí i na čiperné seniory, kteří se mohou zúčastnit zajímavých programů, třeba naučných procházek po architektonických zajímavostech tohoto obvodu. Opravily se tu i některé chodníky, kde dřív nebyl problém si vyvrtnout kotník, což je fajn.
Co vás momentálně nejvíc zaměstnává?
Zcela zásadně se stále dobře živím jako zpěvačka. S manželem kytaristou máme pořád hodně vystoupení, jak pro dospělé tak pro děti. Cíleně pro fanoušky jsem nikdy asi nic moc neudělala, nejsem ani na facebooku, spíš kvůli sobě občas napíšu nějakou novou písničku, abych se nezakonzervovala v osvědčeném repertoáru. Občas mě k něčemu popostrčí moje dcera, se kterou jsme vytvořily CD Usínačky pro děti. Jednou jsem si dokonce zarappovala v jednom jejím klipu. To byla docela legrace. Mně změny vyhovují, takže teď jsem byla i herečka ve filmu Juraje Šajmoviče Andílek na nervy. To byla dost náročná práce a uvědomila jsem si, že hercům opravdu není co závidět. Jenom to brzké ranní vstávání! To je pro „sovu“ docela problém.
Dala jste se ale i na psaní. Prozradíte něco bližšího o knize, která vám právě vyšla?
Mě psaní bavilo vždycky, tedy spíš menší fejetony nebo rozhovory se slavnými do časopisů. Před deseti lety mě sousedka, která pracovala v jednom vydavatelství, přemluvila, abych napsala knížku. Tady vidíte, jak je fajn mít dobrou sousedku. Taky mi ji rovnou redigovala a byla to luxusní spolupráce. Bez ní by ta knížka nebyla, protože když jsem třeba před domem zametala, tak vyšla ze dveří a napomenula mě, ať jdu raději psát, že už dva dny ode mne žádný text nedostala. Ta knížka se jmenovala „Co mě maminky nenaučily“ a teď vyšla znovu. Jen jsem musela dopsat, co všechno se stalo za deset let od prvního vydání.
