Jak a kdy začaly vaše psychické problémy?
Lečím se vlastně odmalička, poprvé jsem byla u psychologa ve druhé či ve třetí třídě. Tehdy mě „označkovali“ diagnózou ADHD. První příznaky dospělých diagnóz se u mě objevily asi v sedmnácti letech po tragické rodinné ztrátě. Byly dny, které jsem prožila pod peřinou a s úplně rudým obličejem od pláče, jako bych zapomněla být šťastná, přitom jsem měla vše, co si může mladá holka přát. Měla jsem přítele, kamarády v kolektivu, byla jsem oblíbená, byla jsem hezká, ale nic z toho mi nepomohlo.
Pak ale přicházely dny, kdy jsem byla opravdu jako utržená z řetězu. Vymetala jsem vesnické zábavy, pila litry alkoholu a byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Kolikrát ten stav ale trval jen hodiny…
Když jste se znovu vydala k lékaři, co vám řekl?
Nejprve jsem dostala diagnózu hraniční porucha osobnosti. Později, v psychiatrické léčebně v Kroměříži, kde jsem byla měsíc, mi oznámili, že mám bipolárně afektivní poruchu.
Jak vypadá boj s duševní nemocí?
Je to každodenní záležitost. Při depresích se přemlouváte, abyste si došli na záchod, nejednou jsem na záchod lezla po čtyřech. Nemáte hlad, nebo ho máte až příliš, a doslova se přežíráte. Ležíte pod peřinou a zvládáte jen dýchat. V opačných případech jste až příliš, jste prostě moc. Moc na hodně lidí. Jste příliš šťastní, umluvení, vše vám přijde úžasné, všechno chcete hned, utrácíte peníze…
Plnění povinností v těchto extrémech je celkem složité. Například já jsem vystřídala šest prací za dva roky, protože jsem nebyla schopná se postarat sama o sebe, natož jít do práce.
Co je na této nemoci nejhorší?
Nejhorší? Asi ta nejistota, nikdy nevím, co bude zítra. Do jaké nálady se proberu a co budu schopna vše udělat. A nejtěžší je asi žít jako normální člověk, to prostě nejde a nepůjde nikdy…
Vím, že jste také bojovala s anorexií…
Ve třinácti jsem se dívala do zrcadla a nelíbila se sama sobě. Chtěla jsem být jiná, hezčí, hubenější. Řekla jsem si, že stačí jíst míň, v dětství jsme stejně doma příliš jídla neměli. A tak jsem upadla do pasti na dalších sedm let. Začalo to nevinně, vynechám svačiny. Postupně i večeře, máma byla v práci, dlouho si nevšimla, že nejím. Při pohledu do zrcadla ale pořád vidím velkou tlustou osobu.
Má hlava mi zakázala jist do doby, než budu mít 35 kilo. Dosáhla jsem toho, ale najednou jsem stejně nemohla jíst dál a zvracela jsem…Nakonec mi pomohl rozhovor s maminkou jedné anorektičky. Nechtěla jsem umřít…
Daří se vám léčba? Pomohl vám pobyt v léčebně v Kroměříži?
Léčba jako taková je běh na dlouhou trať. Stále měníme medikaci, a to jak dávkování, tak i druhy léků. Mám ale kolem sebe super lidi ze sociální rehabilitace, kteří mě učí ty dospělácké věci. Jako je samostatné nakupování, chození na úřady a podobně. Občas mám pocit, že všechny věci, co dělám, jsou k něčemu a že je mi lépe. Ale pak zase přijde ten opak a mám pocit, že je to na nic. Na psychiatrii jsem potkala lidi, kteří mi byli inspirací nebo i negativními vzory.
Pochopila jsem, že ještě také studujete?
Ano, studuju dálkově nástavbový obor podnikání, kde momentálně končím první rok a jeden mi stále zbývá. Je to už můj druhý pokus o dodělání maturity.
Momentálně se také snažíte vydat svou knihu Rozervané řádky. Povězte, o co jde.
Projekt Rozervané řádky je terapeutickým počinem, kterému jsem se věnovala v psychiatrické léčebně. Terapie v léčebně mi nestačily, tak jsem si začala psát deník. Deník plný citátů, čmáranic, příběhů a básní. Po návratu z psychiatrie jsem tomu chtěla dát nějakou formu, abych viděla, co mi ten pobyt dal. Tato fáze trvala přes dva roky. Teď je čas vše vydat. Rozhodla jsem se pro portál Bookla a zkouším na knihu vybrat peníze přes portál Hithit.
Blesk Podcast: »Hraničářka« Anetka (†20) spáchala sebevraždu. Její maminka žila ve strachu z nejhoršího. Jiří Marek
