Na počátku pandemie byla Jiřinka Kramulová optimistka, která věřila, že se koronavirus rychle prožene a zase zmizí. Jenže od podzimu ztratila už jakoukoliv radost. Kvůli nemoci covid-19, která zasáhla celý svět, tráví svůj čas výhradně ve svém bytě. Bez rodiny, syna i vnoučat.
„Je to opravdu velmi náročné období. Člověk zažil různá životní dramata, ale tohle je snad nejhorší období v mém životě. Rok pod tlakem, ve stresu a s nepatrnou nadějí vás poznamená,“ svěřila se Blesku. Nejvíc ji trápí strach o život svůj i nejbližších.
Také proto se vyhýbá delším vycházkám i zdlouhavým nákupům v supermarketech. „Naštěstí mám pár přátel, kteří se o mě starají. Například Zdeňka Břečková ze sousedního domu mi dojde nakoupit nebo mě zaveze pro důchod. Mezi lidi se ale bojím,“ pokračuje důchodkyně.
Chůze jako trest
Uzavření před světem v bytě 2+1 na ústeckém sídlišti paní Jiřince nepřispívá ani po fyzické stránce. „Během toho roku se mi výrazně zhoršilo chození, bolí mě klouby, nohy, musím využívat chodítko, když musím třeba na poštu. Přitom ještě loni začátkem jara to bylo mnohem lepší. Když mám někam jít, přijde mi to jak za trest,“ postěžovala si důchodkyně, kterou důsledky pandemie ničí a vyčerpávají.
Naděje nepřichází
Paní Jiřinka se těší, že se zase podívá za rodinou nebo vyrazí na výlet do milovaného Panenského Týnce. Naději vidí v očkování, které se jí ale prozatím stále vyhýbá.
„Jsem zaregistrovaná u mé obvodní lékařky, ale bylo nám řečeno, že nejsou vakcíny, tak vůbec nevím, kdy budu očkovaná. Přitom by mi to velmi pomohlo psychicky, kdybych věděla, že jsem ochráněná a můžu třeba na delší vycházku i na návštěvu,“ dodává.
Zbyly jen fotky
Chmurné myšlenky se paní Jiřinka snaží zahánět při prohlížení starých fotografií. „Nejdřív jsem se dívala pořád jen na zprávy, ale to mě úplně semlelo. Byla jsem zahlcená informacemi o tom, kolik zase zemřelo lidí a jak rostou počty pozitivních pacientů. Přišla jsem si, že mě to zadupalo do země. Tak jsem to vypnula a vyměnila televizní obrazovku za fotky z mládí. Ráda vzpomínám,“ vysvětlila.
Když jí je nejhůř, dívá se dlouze na obraz svého rodného domu. S dětmi se snaží alespoň telefonovat, to jí už ale nestačí. „Člověk by tak rád pomuchloval tu mojí vnučku Josefínku (2), ale nejde to, nerada bych, abychom mezi sebou dál šířili ten zákeřný virus,“ zoufá si Jiřinka.
Terapie Žuldou
Společnost v bytě jí dělá jorkšírka Žulda. Ta Jiřince umí zvednout náladu vrtícím ocáskem i svojí hravou povahou. „Povídám si s ní, vždycky mě poslouchá a pak začne řádit třeba s plyšovými hračkami. Navíc mě přinutí alespoň na chvíli vyjít před dům na vzduch, když potřebuje vyvenčit,“ vysvětluje seniorka. Žulda se tak stala jejím skutečným parťákem a nástrojem psí terapie.
Psycholožka Lenka Čadová: Paní Jiřinko, požádejte rodinu o větší podporu
Rozhodnutí paní Jiřinky nesledovat tragické zprávy je podle psycholožky Lenky Čadové správné rozhodnutí. „Je také dobře, že má svého čtyřnohého přítele. Zní to možná zvláštně, ale i té fence může říkat svá trápení a starosti. Dále bych doporučila větší zapojení rodiny a přátel, kteří s paní Jiřinkou mohou sdílet svůj úhel pohledu na věc a ukázat tím sounáležitost. Určitě bude dobře, když se nebude bát poprosit své nejbližší o větší pomoc,“ myslí si odbornice.
Pomoci také mohou záliby a činnosti, které pozvednou ducha, ať už je to četba, poslouchání hudby, nebo možnost upéct něco dobrého jako poděkování pro kamarádku, která pomáhá s nákupem. „Další možností je, udělat si i z krátké procházky či návštěvy úřadu příjemnou událost. Nalíčit se, vzít si hezké oblečení a nikam nespěchat,“ poradila Čadová.
Sebevraždy kvůli pandemii. Jak covid decimuje lidskou psychiku?
