14°C
Lucie kojí svého syna třináct měsíců a k fotce na instagram připsala i své velmi niterné pocity: „Mohla bych se donekonečna dívat na jeho nádherně tmavé, hluboké oči, které mě pozorují, jeho ručičky s drobnými prstíky, kterými si chytne prso, a to, jak je mi celý oddaný,“ přiznala a říká, že na svá prsa je pyšná.
„Miluju to i za cenu skákacích prsou, které už dávno nedrží tvar, na které v běžném obchodě neseženu podprsenku a zdaleka nejsou tak akorát do ruky. Jsem na ně hrdá,“ popisuje.
V rozhovoru pro Blesk.cz Lucie vysvětlila, jak mateřství změnilo její pohled na sebe samu.
Jak jste vnímala své tělo před těhotenstvím?
Jako mnoho holek jsem i já spoustu let bojovala se svým vzhledem, váhou, výškou... Paradoxně až po porodu jsem se se svým tělem naprosto smířila a začala ho mít fakt rada. A řeknu vám, to byl pocit k nezaplacení.
Co vás přimělo jít doslova se svou „kůží na trh“ a podpořit projekt Tělo s příběhem?
Měla jsem touhu předat svoji zkušenost dál a byt inspirací, že to jde. I když vím, že přijetí se je komplexním problémem a každý má jinou cestu. Chtěla jsem aspoň přispět svou troškou do mlýna.
Jak jste se při focení cítila?
Synovi bylo v době focení sedm měsíců, v listopadu oslavil rok. Focení bylo moc prima, bavilo mě to. Potěšilo mě vidět, kolik lidí přišlo ženy při focení podpořit (partneři, maminka, kamarádka...) Pak bylo také velmi zajímavé poslouchat příběhy ostatních žen. Nemálo z nich zvládlo opravdu těžké životní zkoušky a jsou pro mě hrdinkami.
Jak jste vnímala své tělo po porodu?
Jako tělo, které zvládlo porodit čtyř a čtvrt kilové dítě. Byla jsem pyšná. Naštěstí žiju v prostředí, které je podporující. Díky tomu jsem se mohla plně soustředit na svoje miminko. Nedovedu si představit, že bych v tomhle náročném období ještě měla řešit svůj vzhled, že mám moc strií, že kila jdou dolů pomalu, že mi prsa lezou horem dolem...
Přímět ženu změnit mínění o své postavě není snadný úkol…
Je to hodně těžké. Přimět ženu, aby na sobě začala mít rada něco, z čeho měla cele roky mindráky. Chce to změnu úhlu pohledu, a to nejde hned. A také se na tom podílí spousta faktorů.
Jak jste to měla vy sama?
Ukážu to na svém příkladu. Dřív jsem se stýkala s kamarádkami, které nosily velikost XS a já se sotva nasoukala do velikosti L. Stále jsem se snažila byt jako ony a hledala jsem, kde je chyba. Nebo další příklad, můj bývalý partner jednou z legrace řekl, že hezké holky neváží nad 70 kg (já se pohybovala na hraně). Ještě několik let potom mi jeho slova zněla v hlavě.…
Dalším střípkem skládačky byli lidé, které jsem sledovala na internetu. Byly to samé holky, co cvičí a mají „dokonalou“ postavu.
Co vám osobně pomohlo?
Postupem času jsem na vše změnila úhel pohledu. Začala jsem si sebe sama vážit a věděla jsem, že si zasloužím něco lepšího. Můj partner je opravdu dobrý člověk, který mě ve všem podporuje, a můžu před ním byt sama sebou. Na sociálních sítích jsem se přeorientovala právě na profily typu Tělo s příběhem. Dnes už by mě nevykolejily ani hloupé narážky.
Někdy se v projektu setkáváte s kritikou, že tento projekt je o podpoře nadváhy žen, které jsou líné se sebou něco dělat…
To je nesmysl a píšou to lidé, co nevidí pod pokličku. Nevidí jednotlivé příběhy žen. Víte, že je tam třeba maminka, co před porodem běhala spartan race a teď začíná běhat znova? Jenom to teď na ní zrovna není vidět.
Co ještě by mohlo ženám pomoci smířit se se svou poporodní změnou?
Další věc, která mi přijde důležitá, je podpora ženy po porodu. V naší zemi zdravotní péče končí po odchodu z porodnice (nepočítám jednu rychlou kontrolu po šestinedělí.) Žena je v tomto období velmi zranitelná, potýká se s mnoha problémy a může si přijít bezradná. Poporodní úzkosti, nevyspání, plačící miminko, problémy s kojením...
Je třeba ženu v tomto období podpořit, ale zároveň pochopit a neodsuzovat. Ideální by v tomto případě byla kontinuální péče osobní porodní asistentky v období před, během a po porodu, hrazená ze zdravotního pojištění, jak je již v některých zemích standardem.
Podívejte se, co všechno vás může u porodu překvapit!
