Jak dlouho jste se věnoval judu a kdy vám začaly zdravotní potíže se zády komplikovat reprezentační kariéru?
Judo jsem dělal dvacet let. Sport mi dal ten obrovský dril a disciplínu, a tam jsem si vypěstoval i pevnou vůli. Zdravotní potíže s páteří mi začaly koncem roku 1999, což bylo těsně před olympiádou v Sydney. Zjistili mi, že mám vyhřezlou plotýnku a že potíže s bederní páteří jsou většího rozsahu. Lékaři mě varovali, že musím se sportem skoncovat, jinak bych mohl skončit na vozíku. Já se ale rozhodl, že si splním svůj cíl, a na olympiádu se dostanu.
Co následovalo? Napravovali vás v nemocnici?
Pobyt v nemocnici jsem absolvoval, byl jsem na kapačkách, a pak mě čekaly rovnou kvalifikační závody. Tam jsem paradoxně porážel i soupeře, s nimiž jsem dříve prohrával. Bylo to o obrovské vůli, a protože jsem podvědomě cítil, že budu muset s judem skončit a tohle je moje poslední šance, tak jsem tomu dal vše. Přes velkou bolest a sebezapření jsem se na olympiádu v Sydney v roce 2000 dostal. Považoval jsem to za obrovský úspěch. Kdybych se mi to nepodařilo, neměl bych uzavřenou tu první část života, která patřila judu.
Kvůli bolavým zádům jste nakonec s judem opravdu skončil?
Nechtěl jsem, ale kvůli zdravotním potížím to bylo nutné. Po olympiádě jsem si musel najít novou cestu. V té době jsem si jako legrácku přibral práci u filmu, nejdříve kaskadéřinu, pak nějaké menší role a pak větší v zahraničních filmech, ale pořád jsem to bral jen jako zajímavou zkušenost. Pak jsem se ale začal více věnovat producentské práci, psaní scénářů a nakonec režii, která mě nesmírně baví a naplňuje.
Myslíte si, že problémy s bederní páteří vyprovokoval vrcholový sport?
Mám vrozenou dispozici, podobné problémy se zády má i můj táta. Zda mi sport potíže urychlil, nebo naopak oddálil, to přesně neví ani doktoři. Je fakt, že jsem měl díky sportu vypěstované silné zádové svaly, které páteř držely. To bylo nejspíš pozitivní. A taky si vzpomínám na to, že když mi zakázali posilovat, tak se mi bolest zad zhoršila.
Takže jste se k posilování vrátil?
Nejen k posilování. Sportuji, co to jde. Běhání a jízdu na kole jsem kvůli zádům zrušil, ale cvičím každý den. Ráno vstanu, posiluji, dělám kliky, dřepy, lehsedy, posiluji s činkami a dělám i jógu. Chodím na plavání, což je jeden z mála sportů, který můžu i s bolavými zády dělat. Dřív jsem plavání nesnášel, teď jsem v tom našel zálibu a chodím plavat i s dcerkami, takže si to užíváme společně.
Když člověka chytnou záda, tak je úplně odrovnaný. Jak se s bolestí perete vy?
Bolest mám v podstatě permanentní. Proto jsem se s ní musel naučit žít. Člověk se nesmí začít litovat, protože jinak se bolest začne promítat do života negativně. Vždycky si říkám, že jsou na tom lidé mnohem hůř. Pořád můžu chodit, trochu sportovat a hlavně si užívat s dětmi. A když mě to bolí, tak se směju. To je skvělý fígl, protože dobrá nálada léčí, a člověk nesmí ztratit potěšení ze života.
Co vám vyloženě nedělá dobře?
Dlouhodobé stání nebo naopak dlouhé sezení. Pak musím dbát rad lékaře a zvedat těžší věci s pokrčenýma nohama, dávat si pozor na trhavé pohyby a nejhorší je, když na něco šlápnete a podjedou vám nohy…
Berete na bolest nějaké prášky?
Z počátku do mě cpali hodně prášků, po kterých jsem se necítil úplně dobře. Teď se snažím léky nebrat, ale když mě záda bolí víc, je lepší si je vzít a trochu si odpočinout. Chodím pravidelně i na fyzioterapii. Mám člověka, který mé tělo zná, přesně zná i můj problém a vždycky mi pomůže. Nejde o léčbu, spíš mě nějak srovná, uvolní svaly, a mám na chvíli pokoj. Metod existuje mnoho, ne každá ale zabírá, některé mohou naopak uškodit. Proto si člověk musí najít opravdu tu svou.
Páteř nesmíte zbytečně přetěžovat ani nadbytečnými kily. Jak si hlídáte váhu?
Jednak sportem a taky stravou. Omezujeme v rodině smažená a sladká jídla. Jídelníček mám bohatý hlavně na zeleninu a každé ráno jím čerstvou kvalitní šunku, která je bohatým zdrojem bílkovin. Jsem totiž masožravec, takže šunka je pro mě ideální volba. Dietní a zdravá! A pochutnávají si na ní i moje holčičky. Klidně si ale dám jednou týdně i kachnu se zelím nebo knedlo zelo vepřo.
Vrátíme se ještě k vaší práci. Už sice neděláte coby kaskadér žádné krkolomné kousky, ale „vyrobit“ film, to vyžaduje obrovské pracovní nasazení. Nejsou pro vás psychická zátěž a stres také rizikovými faktory?
Kupodivu to funguje úplně naopak. Pokud jsem pod tlakem a naplno se věnuji práci, bolest zad vnímám mnohem méně. Mozek totiž dokáže tu bolest regulovat. A jak už jsem se zmínil, práce mě naplňuje a baví.
To není divu, když váš režijní debut Kajínek byl jeden z divácky nejnavštěvovanějších snímků vůbec a film Ghoul má největší výdělky ze všech hororů, které se u nás kdy distribuovaly. Očekával jste takový úspěch?
V podstatě jsem byl vždy extrémně překvapený. U Kajínka mě zrazovali, že na thriller u nás může přijít maximálně 250 tisíc diváků, a bylo jich skoro čtyřikrát tolik. U Ghoula, který měl premiéru v únoru, byly zase obavy, protože šlo o žánrový film, a na ty se u nás moc nechodí. Opět se ale ukázal opak. Ghoul má nejvyšší Box Office ze všech hororů, i těch amerických, a to je pro mě obrovský úspěch. Film se prodává po celém světě, jedeme s ním i na festival do Cannes. Mým cílem bylo dostat Ghoula do americké distribuce, což se povedlo, a připravit si tak půdu pro další filmy, které chystám. Je s tím spojeno hodně práce, ale mě to nabíjí a motivuje. Mnohem víc bolest zad vnímám, když sedím na gauči a nic nedělám.
Máte po premiéře, takže odpočíváte nebo už máte v hlavě další filmový námět?
Užívám si rodinu, čeká nás společná dovolená. V hlavě mám svůj vlastní projekt o Janu Žižkovi. Chtěl bych natočit historický velkofilm, něco jako byl Gladiátor nebo Statečné srdce. Myslím si, že tento žánr skončil s režisérem Otakarem Vávrou, a to je škoda. Nechci se ale opakovat, a tak bude film ze Žižkova mládí a o tom, co ho formovalo k tomu, aby se později stal nikdy neporaženým vojevůdcem.
Zvládáte kromě filmu ještě jiné aktivity?
Dělám vždy to, co mě baví a o čem si myslím, že má smysl. Pak se vždy něco najde. Poslední dobou je to propojení hlavně s rodinnými aktivitami. S holčičkami si dost často společně užíváme například akce, které pořádám. Většinou jsou charitativní a sportovní, jako například Judo Show Cup nebo Praha dětem, kde se rodiče i děti učí, jak předcházet úrazům. To děti hodně baví, protože je to vše vymyšleno zábavnou formou a dostanou plno dárků.
